Žiji ve strachu

Autoritativní hlava rodiny se zdánlivě iracionálním strachem z výbuchu vodíkové pumy na straně jedné. Na té druhé jeho početné potomstvo. Obě strany se mají rády, ale ve chvíli kdy otec rozhodne, že prodá svůj podnik a tím pádem jedinou obživu rodiny a všichni se mají odstěhovat za pofidérním bezpečím do Brazílie musí rodina chtě nechtě zasáhnout. Zdánlivě vztahové drama o dysfunkční japonské rodině slouží již tradičně Kurosawovy jako sociální sonda a k (nejen) tehdy aktuálnímu vyjádření k dopadu studené války na běžné lidi, což obvzláště v Japonsku má svou nespornou výpovědní hodnotu. Námět je zajímavý a scénář z něj dokázal vytěžit spoustu rovin a úhlů pohledů na věc. Přes dobré herecké výkony všech zúčastněných stojí celý film na jediné roli, kterou hraje dvorní Kurosawův Pan Herec - excelentní Toshiro Mifune. V první moment takový výběr zarazí, jelikož je přecijen nalíčen poněkud prvoplánově staře, ale jak začne hrát všechny pochyby rychle ustoupí. Co na tom, že mu v době natáčení bylo pětatřicet let... Své role stařeckého "blázna" se zhostil tradičně na výbornou. Nejeden herec již na filmovém plátně ztvárňoval starého člověka, ale ještě nikdy to nebylo tak věrně. To co se jiní snaží zahrát přehráváním a využíváním klasických hereckých berliček zvládá Mifune jen za pomocí pohledů. Působivé dílo, které má co sdělit i dnes. (07.02.2007)

Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom.  Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie. (07.06.2023)

Kurosawa rozpitvává problém strachu z možného nebezpečí. Zdá se mi, že toto hlavní téma není tak silné, aby vystačilo na celý film. Ani přidaná linie o devalvaci důvěry v rodině není schopna doplnit snímek na plnohodnotné drama. Jenže herecké výkony i sám scénář, který se snaží napravit nedostatky námětu, se natolik rozšafně rozmáchli, že je nejen nelze poplivat, ale je potřeba je pochválit. A Kurosawovi nelze upřít, že si pro své filmy vybíral velmi neotřelá témata. (01.07.2013)

No sú dva pohľady na túto situáciu. Jeden pohľad je, že sa človek zbláznil. Druhý pohľad je, že človek ako individualita sa bojí rôznych vecí. Až sa mi dvíhal tlak ako každý chcel využiť "otca rodiny" ku svojmu prospechu. Toširó Mifune ako vždy podáva výborný výkon, ale musím povedať, že v iných snímkoch zahral aj lepšie. Samozrejme to sa odvíja aj od toho, akú má postavu herec zahrať. Tento film je rodinná dráma a Kurosawa sa snažil s toho vyžmýkať maximum. Ukázal rôznu povahu ľudí a rozdelil ich v podstate na dva tábory. V jednom tábore boli tí čo sa aspoň trocha snažili pochopiť strach Nakajimu (Toširó Mifune) a v druhom boli tí čo sa pozerali len na svoje záujmy. Filmu tentokrát pomáha rozumná "neprestrelená" dĺžka 103 minút. (22.05.2015)

Ďalší z filmov, ktorý ma neoslovil. Zjednodušene by sa dalo povedať, že je to film, v ktorom sa Nakajima panicky obáva atómových a vodíkových bômb a plánuje emigráciu celej rodiny do Južnej Ameriky, ktorá by podľa jeho informácií bola po jadrovej vojne jediným bezpečným miestom na Zemi. Všetci ostatní sa potia, klaňajú a chcú ho zbaviť svojprávnosti. Film reflektuje na psychózu časti japonského obyvateľstva, ktorá pretrváva aj po desiatich rokoch od jadrového útoku na Hirošimu a Nagasaki. Súčasným divákom už film nemá čo povedať. (11.02.2022)