Rašómon

Témeř divadelní kus pana Kurosawy vypráví o tom, že cesty lidského konání jsou většinou mrzké, malicherné a zapomenutíhodné a tak si je aktéři zpětně vybarvují podle svého a neváhají takto vytvořenou historii pojmout za svou "novou pravdu". Jsou nám předloženy tři verze stejného příběhu a pak ještě další, skutečná (u které jediné nehraje hudba - skvělý symbol) - moc příjemná podívaná pro tři herce a dva průvodce dějem. Kurosawa nezklamal. PS: snad první a jediný film, ve kterém zesnulý pomocí média LŽE, protože se stydí za pravdu .) 9/10 (21.11.2006)

Tenhle film je bravurní a geniální. Že někdo natočil už v roce 1950 takovouhle psychologickou sondu do podvědomí je neuvěřitelné. Film má spád a "kouká se úplně sám". A to i přes jeho hloubku, v amerických filmech nevídanou. Snad ani nelze slovy vyjádřit co Kurosawa filmem popsal. Japonci holt používají častěji obě hemisféry a potom tam vznikají takové filmy, o kterých člověk ví co znamenají, ale nelze to vyjádřit českými, či anglickými slovy. Výkony hlavně Mifuneho jsou nadčasové, kamera je brilantní, zkrátka Kurosawovská. (17.05.2005)

Co se kurosawovi geniality týče, v Rošamonu ji ukazuje jedna velmi jednoduchá věc - film je neskutečně zábavný a silný, přestože je pln megalomanského přehrávání některých zúčastněných a jejich brutálně otravných smíchů, které zní jako kdyby nějaký zvrhlý pavědec přesunul chorou mysl padoucha Jokera do racka chechtavého s nějakým nehezkým postižením hrtanu. I přes přehrávání jsou ale obrovským plusem herci, hlavní trio krásně využívá rozdílnosti v podání expresivní magor × tichý gentleman × lepá ženština z nich každého herecký projev je úplně jiný, v případě ženského prvku navíc podpořeno abnormální roztomilostí. Děj je sám o sobě prostě a jednoduše zábavný, netuším, kolikrát před tím se tenhle nápad využil, ale fakt že tu funguje je stejně nejdůležitější, snad jen to rámcování s dřevorubcem, pocestným a mnichem by mohlo být zajímavější, ale jelikož považuju mnicha za démona, tak je i tahle výtka z mé strany úhledně bezvýznamná. (17.05.2014)

Film-zpovědní zrcadlo. Jednotlivé postavy sice obviňují ze zločinu samy sebe, ale přiitom zároveň klamou nejen druhé, ale vskrytu i sebe - chtějí se vidět jako ctnostnější, statečnější, lepší. Divák se zpočátku může cítit jako soudce jednotlivých zúčastněných - je do této role přímo situován kamerou. Posléze se stává spíše zmateným svědkem a nakonec sám obviněným. I já jsem vinen vytvářením klamných lichotivých sebeobrazů. Jaká může být odpověď na všudypřítomnou faleš? Buď lhostejný cynismus, anebo přiznání si vlastní bídy jako počátek cesty k osvobození. Kurosawa jako anima naturaliter christiana. Snímek je výtečný i po formální stránce. (08.04.2008)

Pomalé, nudnější a spíše komornější vyprávění příběhu, tak jak to Akira Kurosawa umí. Nikam nepospíchá, neobjevuje se náhle žádné vyvrcholení z nějakého zvratu vše se odehrává v pomalém tempu a rozhodně je to velice zajímavé. Ač je to přes 50 let staré, na kvalitě snímek rozhodně nezaostal a herecký výkon zloděje je opravdu takřka heroický a jeho smích mi dosud zní v paměti. (07.10.2006)