Opilý anděl

Film je plný symbolov a alegórií. Špinavý rozkladajúci sa močiar, ktorý oddeľuje doktora od nečistoty mesta je brilantným zobrazením nielen stavu v meste ale aj chaosu povojnového Japonska. Je odrazom korupcie v meste a v jednej z prvých scén vidíme ako sa v ňom hrá skupinka detí (budúca generácia). Doktor ich vyháňa a neskôr jedného z chlapcov upozorňuje, aby hlavne z močiara, do ktorého neustále pribúda nový odpad, nepili vodu, lebo ochorejú. Boj gangstra Macunagu s tuberkulózou je symbolicky zobrazeným bojom s vlastným vnútrom. Boj o vnútro - vlastnú dušu chvíľu prehráva a chvíľu vyhráva, čo sa prejavuje zmenou jeho zdravotného stavu. (09.10.2003)

Skoro pět. Je neuvěřitelné, na jak malém prostoru dokáže Kurosawa vybudovat silný příběh. Pár gaunerů, jeden poněkud nešťastný, umolousaný, rozkřičený a alkoholu místy holdující lékař, plácek s páchnoucí vodou plnou moskytů... Vlastně tu ještě příliš nenacházíme klasické lyrické pasáže s dlouhými pohledy kamery. Několik jich tu však přecejen je. Zahnívající voda tak zároveň funguje jako alegorický odkaz skažené společnosti i jako lyrický prvek vnášející do lidského mraveniště kousek, pravda špinavé a páchnoucí, přírody. Fascinující je také to, že Kurosawa vždycky, i do sebetragičtějšího příběhu, dokáže vložit určitý nadějný moment. Může to být prostý vtípek, drobná dějová linka, motiv deště po dlouhotrvajícím suchu, zde konkrétně mladé, úspěšně se léčící a nakonec vyléčené děvče... Kurosawa umí točit radost i bolest lidsky, hluboce a bezprostředně, aniž by jednu nebo druhou něčím snižoval nebo naopak doplňoval... Zajímavé komentáře: Kinej, sadynka, Turiec, kitano, stub (03.02.2008)

Jednoduchý lineární příběh přátelství doktora Sanady a nemocného gangstera Macunagy je narušován občasnými snovými sekvencemi a až lyrickým vyzněním některých sekvencí. Opilým andělem prostupuje všudypřítomná hudba, kytarová melodie, která se v podání vícero postav stává tichým vypravěčem filmu (částečné a možná nechtěné experimentování s (ne)diegetickou hudbou). Snímek na mě působil často až nejaponským dojmem, což ale není myšleno pejorativně. Jakási univerzálnost příběhu byla často doplňována pocitem, že by se podobný námět mohl zfilmovat téměř kdekoli. (26.02.2011)

Veľmi príjemné sociálno-humanistické okienko podfarbené pôvabnými starodávnymi filtrami, čo mi evokuje Renoira a Forda 30-tych rokov. Navyše s vyváženou osobnostnou rozpravou, žiadna postava nemá tú povestnú anjelskú svätožiaru nad hlavou, hoc sa ten kus dobra k mnohým ich činom určite priráta. Ale svet nie je zidealizovaný, čertovské rožky majú väčšiu moc nad našou kontrolou, spôsobmi a zvyklosťami, ktorých sa nevieme zbaviť ako náš prchký hrdina. Napriek tomu, akou tragikou sa obsahový vývin posúval naprieč časovému spádu vysokého štádiu tubery hlavnej postavy, práve tých zopár direktívnych súčiastok, t.j. vtip, expresivita a spomínaný pesimizmus dotvárajú tú správnu empatickú cyklickosť tragiky, z ktorej sa nedá vyjsť. Výkon Takašiho Šimury je obdivuhodný, myslím, že človečinské črty vie pokryť skutočne majstrovsky. Tentokrát možno neoplýval tou rozvahou, ani charizmou drsného muža, ale ľudskými kvalitami skrytými hlboko vo vnútri dozaista... Dostal som sa len k skrátenej verzii, možno sa raz dostanem k tej režisérskej, pokiaľ bude otitulkovaná. (08.06.2015)

"Podivné je, že ten lid, stále otevřený vnějším dojmům a následkem toho stále přijímající dojmy, stále rozechvěný, dovede vždycky zůstati pánem sebe. Podobá se své smavé zemi, chovající podzemní oheň, jejíž lávy vylévá sto sopek. Je vlídný a usměvavý, a propuká-li někdy v zuřivou prudkost, zůstává tato prudkost vždycky metodicky řízena. Rozumuje i ve hněvu, jeho strašlivá statečnost jest jen jasnozřivým zanícením jeho vůle. Stylizuje i své cítění. A jeho umění, vzešlé z přesného rozmachu, z lyrického unesení, uzavřeného v čisté formě, třebas někdy zadrhávané, se nepodává proudu báječného pudu, který je řídí. Jsa v jádru sobecký a žárlivě střehoucí svých vymožeností pro sebe, nechce tento národ podati leč přeměněný jejich obraz." (Elie Faure) (26.02.2020)