Sny Akiry Kurosawy

Co vznikne, když se coby režisérská dvojice spojí dvě zdánlivě neslučitelné osobnosti japonského filmu: režisér mnoha legendárních dramatických, kriminálních a samurajských filmů s osobitou poetikou + tvůrce brakových sci-fi horrorů s přerostlými monstry v čele s Godzillou? Vůbec jsem si to nedokázal představit a výsledkem byl surrealistický film, ve kterém jsem často nevnímal rukopis ani jednoho z nich. I když nepopiratelné filmařské kvality v pečlivě vystavěných scénách s pomalým tempem, typické pro Akiru Kurosawu, tu rozhodně jsou, stejně tak v post-apokalyptickém snu s přerostlými pampelišky a neotřelými myšlenky o světě jsem nakonec badal i jednu z možných stop Iširó Hondy. :) Zatímco mnozí režiséři se ke konci své bohaté tvorby již různým způsobem vyčerpávají nebo opakuji, u těchto dvou mám pocit, že oba tu natočili jeden ze svých vůbec nejlepších počinů, ne-li přímo ten nejlepší! ...s jedinečnou poetikou a atmosférou ztvárněných snů, které postupně ukazují přírodu v různých fázích. Zatímco ty první, vyloženě surrealistické sny jsem vnímal jen ve fantaskní a pocitové rovině, v posledních třech snových povídkách už ke mě začínalo doléhat i poselství o nevyhnutném vztahu člověka k přírodě a potřebu vážit si jí stejně jako život, dokud zde tyto hodnoty kolem nás jsou. Možná, že ta zimnice i čertovská apokalypsa byly svou délkou až natažené, ale celkový prožitek, kdežto každý sen má v sobě úžasné scény a jedinečnou atmosféru, to bohatě vyváží. Ještě musím vyzdvihnout povídku o setkání s van Goghem (v podání Martina Scorseseho! – se kterým se po Kolem půlnoci jako hercem setkávám tento měsíc už podruhé a v obou případech mě dokázal zaujmout) a nebývale optimistickou, pestrobarevně vytvářenou náladu u poslední povídky na téma smrti, včetně skvělého hudebního vyvrcholení. [95%] (01.09.2022)

Páni. Nečekal jsem, že by se mi to mohlo až tak líbit, popravdě jsem od toho nečekal vůbec nic. Sny Akiry Kurosawy kromě mnohdy snové atmosféry skoro u každé povídky taky nabízí zamyšlením nad historii, vztahu člověka k přírodě a k světu obecně (fakt bych neřekl, že Kurosawa má tak rád přírodu, z toho filmu to je přímo vidět) a taky smrti, co se poslední povídky týče. Žánrový vzorec Fantasy/Drama/Podobenství je tu naprosto oprávněně a splňuje to, co ve filmu uvidíme. Jednotlivé sny působí ze začátku dosti surrealisticky (především první dvě, hlavně ta od těch broskvoních, nic tak zvláštního (v dobrém slova smyslu) jsem už dlouho neviděl, ani ta povídka Kaige Chena v Daších deseti minutách mě nepřišla tak zvláštní, jako tahle, a to Chenova je sakra zvláštní, samozřejmě vše myslím v dobrém slova smyslu), některé jsou v tom tedy slabší, kvalita ale rozhodně neklesá. Finální dojem z toho všeho mám velmi dobrý (finální veselá povídka o smrti!) a tahle Kurosawova snová antologie se mi líbila fakt hodně a nemůžu říct, že bych se někde výrazně nudil (Tunel je sice utahaný, ale že bych se u něj bůhvíjak nudil jsem nezaznamenal). Dokonce přemýšlím i o zařazení do oblíbených filmů, ještě uvidím zítra. Ale ano, až takhle se mi to líbilo, a nemůžu jinak, než dát plný počet. Něco takového jsem od Kurosawy vůbec nečekal. 5* (03.07.2019)

(blažené)Aachjo :) ... Paráda.. Sny akiry kurosawy jsou krásné (broskvový sad, vrány, vesnice vodních mlýnů), atmosférické (sluneční světlo v dešti, tunel, vánice) i děsivé (hora Fuji, plačící démon..). Především jsou ale autentické. Po většinu času se zdá, že Kurosawa zvolil až skoro militantně surrealistický přístup, kdy své sny převádí na plátno bez ohledu na to jestli jsou scény příliš zdlouhavé, neestetické, bez uspokojivé pointy atd.. Občas sen skončí tak nějak uprostřed, prostě proto, že se Akira v té chvíli probudil a nemá nutkání divákovi nalhávat nějaké efektní vyústění. Pravda, párkrát se vloudí myšlenka jestli byl akirův sen skutečně tak nepokrytě moralizující jako stařík ve vesnici vodních mlýnů, nebo jestli byl tak esteticky vytříbený jako broskvový sad, ale vzhledem k výše zmíněným postupům jsem se rozhodl věřit tomu, že ano.... Rozhodně bych to nedoporučil každému, ale kdo je trpělivější, potrpí si na art v japonské estetice a zajímá se o sny, tomu by to sednout mohlo. (04.11.2015)

Prvé štyri poviedky sú esenciou čírej krásy (kam, pochopiteľne, patrí i estetika ošklivosti) postavenej na rozprávaní prostredníctvom obrazu, eliminácii hovoreného slova na nevyhnutné minimum a metaforickej skratke. Ak sa aj v poviedke Tunel (atmosférou evokujúcej hrôzostrašné a melancholické príbehy z čias americkej občianskej vojny z pera Ambrose Bierceho) hovorí o čosi viac, neprekáža to, keďže je evidentné, že nejde o jednoznačne uchopiteľný kus. V ďalších poviedkach Kurosawa rezignuje na mystickú atmosféru a exemplárne snové tajomstvo a servíruje čosi, čo by som si ja do svojho "denníka snov" nikdy nezapísal. Tam, kde sa nám dostáva informácií o účinkoch plutónia, stroncia a cézia a o prednostiach tradičného života na vidieku, tam sa nedá meditovať ako v zenbudhistickej záhrade s balvanmi a zvlneným štrkom. Koncepčná stratégia sa tu dramaticky mení a dáva vzniknúť schizofrenicky pôsobiacemu dielu. Kontemplatívne a hypnotické prvé štyri poviedky však zapôsobia tak intenzívne, že sila ich vízie poľahky zatieni irelevantné momenty. (24.06.2007)

I kdy jsou zde obrazy, které jsou skutečně nádherné, obrazy, které ukazují, že se Akira Kurosawa na konci své kariéry ještě mnohem více ponořil do lyriky, jsou to spíše jeho dějovější filmy, které se mi zamlouvají a které mě skutečně baví. Z tohohle jsem měl pocit, že se spíše jedná o velmi dobře natočené umělecké cvičení. (03.04.2017)