Zlatý podraz

Poselství silného výchozího příběhu dokázali autoři naplnit. Historický základ s pankráckou hlínou v krabičce funguje dokonale ve vlasteneckosportovní lince. Ve chvíli, kdy družstvo trénuje, hraje, shání správné kádry, se jedná o velkofilm, naopak milostná linka působí nepřesvědčivě (především svérázné roztleskávačky). Ale Chantal se povedla aluze na Jana Wericha [weriš]. Herecky skvělí jak mladí kluci, tak trojice O. Malý, J. Hartl a J. Dulava. Líbily se mi i statickydivadelní scény (uctění památky trenéra v tělocvičně) nebo zrychlené historické pohledy přes okno (zničené Německo, pochudující milicionáři). (23.12.2018)

V detailech zajímavé, jako celek nijaké. 1) Neposoudím, jak dobře/špatně herci hrají košíkovou/basketball ani jak přesně jsou zobrazeny historické (sportovní) události a ani mě to moc nezajímá. Předlohu jsem nečetl. Čekal jsem emoce a pěkné kluky. Dostal jsem to tak napůl._____ 2) Připadám si jako v levné jídelně. Všechno je, jak má být. Ale místo másla margarín, místo čerstvých bylinek sušené, místo ostrých jen unylé, vyblité barvy. Všechno jsem snědl, ale nepochutnal jsem si._____ 3) 23letý Filip Březina (kapitán týmu, nový trenér František) má pěkné svaly. 20letý Zdeněk Piškula (basketbalista Jan) má pěknou tvář. Herecky mě zaujal 66letý Jan Hartl (Františkův otec), o kterém lze říci, že je jako víno - čím starší, tím lepší._____ 4) Výstižný koment: castor***. (15.11.2019)

Kýč. Obrovskej, ale obrovskej kýč. Přemýšlím, z čeho mám cítit tu národní hrdost. Z toho, že jsme si úspěšné sportovce po roce 1948 pozavírali? Tak určitě. Když na novinářský projekci Jakub Bažant mluvil o tom, jak doufá, že na diváka dýchne étos první republiky, a pak film zakončuje jakýsi podivný hudební remix české hymny, nevěděl jsem, zda se nesmát nahlas. Ten film je nepovedenej z vícero důvodů, nejdůležitější je především scénář: Pánové Bažant a Závozda jsou snad dobří sportovní redaktoři, určitě fanoušci basketu, ale jestli něco nejsou, tak scenáristé. Tak tragicky napsané dialogy, jednobarevné postavy (dobře, až na dvě výjimky) - já ty Mirky Dušíny fakt nemusím, a zdejší hlavní hrdina by šéfa Rychlých šípů čestností strčil do kapsy, fuj - nebo přehlídka klišé (netuším, zda se Bažant se Závozdou někdy podívali třeba na YouTube na záznamy starších sportovních utkání, k dispozici mají i archiv ČT. Ale asi ne. Kdyby totiž jo, viděli by, že jak se sportovci na hřištích či palubovkách chovají dnes, se ve 40. letech fakt nechovali). Film chce pokrýt velké časové období, je proto buď špatně napsaný, nebo mizerně sestříhaný, a ten patos a kýč, co z něj odkapává, nepřekousnu. Ale nechci jenom hartusit: jsou tu i dobré momenty, a ne málo. Geniální kamera Vladimíra Smutného (díky němu je Zlatý podraz první český sportovní film, který je fakt dobře natočený), dva skvělí herci (Patrycja Volny je úžasná a Ondřej Malý taky, mohou za to ale hlavně jejich role, jako jediné nejsou jednorozměrné), celá pasáž na mistrovství Evropy ve Švýcarsku, která je (i díky mé oblíbené Alence Dolákové) fakt vtipná. Ale jinak kýč. (27.10.2018)

Takový bonusový disk k Tomanovi, čímž projevuji filmu tu největší poklonu, neb po stránce tvůrčí jsou na stejné úrovni. Stručné, jasné scény a právě proto velmi silné. Mrazivé, ale dokonalé vykreslení nastupující doby v kontrastu s přirozenou touhou po vítězství i silné romanci, jež z celkově silného příběhu nijak nevybočuje žádným naivním, zaláskovaným klišé, nýbrž vynikajícím způsobem zapadá do ostatních odvyprávěných osudů, kterých je zde několik. Vše se skvěle stupňuje do těsnější a těsnější atmosféry, v níž není pro morálně zdatné lidi, kteří se nebojí vlastního svědomí, žádné místo a v níž je naše nádherná státní hymna přehlušována dusotem vojenských bot a duněním tanků z východu. Závěrečné titulky jsou možná ta největší ledová sprcha..."Holario!". [Kino Citadela - Litvínov]. (04.11.2018)

Trpěný buržoazní sport jako nástroj komoušů k persekuci a k troufalému podrazu na české reprezentaci. Zastávky ve vyhrocených letech 1938-1951, které můžeme (s trochou fantazie) nazvat biografií kapitána basketbalové reprezentace Františka Prokeše, jsou totiž pozoruhodné. Dostalo se jim pozornosti kritiků, k vidění jsou skvělé technické aspekty a Radim Špaček se vrací po dlouhé divadelní štaci na filmové výsluní. Přesně deset let po jeho pozoruhodném náhledu do hnusného nitra jednoho estébáka (Pouta) mu nedá spát další období v českých nechvalně známých dějinách, a sice funkcionářské příkoří a hořký osudový moment na československé basketbalové reprezentaci, která na ME v basketbalu musela spolknout pořádně otrávenou pilulku vyrobenou v Sovětském svazu. Než se k tomu onomu stěžejnímu okamžiku dostaneme, není šance na nějaké standardní obrázky, které by režisér horších kvalit podnikl, ovšem Špaček se na danou éru stává přeborníkem, co svůj film nepojímá jako jakési dokumentární zmapování všech událostí, nýbrž dává celku osobitý rozměr. Jeho tým basketbalistů vypadá, jak kdyby se vyloupl z dobových fotografií, má velmi neokoukaný a svěží rozměr, vždyť jen Zdeněk Piškula je z něj tím nejznámějším, Filipa Březinu v hlavní roli už jste sice v českém filmu také zahlédli, ovšem zbytek týmu už jsou jen neznámá jména a mezi nimi čahoun z reklamy Jiří Vojta. Tenhle tým se do toho sympaticky opřel zejména na palubovce. Bylo znát, že tvůrčí tým dal do sportovní přípravy hodně péče, (scenáristická) účast odborných poradců v podobě Jakuba Bažanta a Jiřího Závozdy se do celku promítla značnou měrou a i kamerou se film vyznamenává. Ale rozhodně nečekejte, že každý výjezd reprezentačního týmu znamená také podrobné "zdokumentování" jejich zápasů (olympijské zápasy se směle obrazově přeskočí). Soudruzi by totiž pak nic jiného nedělali, než jen hlídali, zda je každý zápas v souladu s jejich ideami. A vlastně by se tolik nedostalo na záludně komoušskou "reinkarnaci" Ondřeje Malého, na něhož režisér Špaček, který ho před deseti lety dotáhl ke zlomovému bodu v jeho herecké kariéře, nezapomněl ani tentokrát a věnoval mu důležitou roli funkcionáře, jež se dá považovat za jakési variování jeho tehdejší nejzásadnější role. Zajímavým objevem je německý import Patrycja Volny coby milá hlavního hrdiny, i když jejich vztah nemusí být každému po chuti. Košíková přílišné zastoupení v české tvorbě nemá, z filmového hlediska je naprosto neprobádaná a spojení s totalitním režimem působí opravdu netradičně a zajímavě. Sport seriozním pohledem a údobí českých dějin, o kterých se nikdy příliš nehovořilo, jsem nadšeně přivítal v kvalitním filmovém zpracování a nějakou tu cenu na Českém lvu by mohl trhnout. Prostě to byl pěkný hod za tři hody. 10/10 (21.03.2019)