Zlatý podraz

Veľmi zaujímavý film. Tak zaujímavý, že už od polky ma to absolútne prestalo baviť. Chceli asi vyrozprávať interesantný príbeh o športovcoch, čo priniesli medaile, ale podali to tak nezáživne a kostrbato, že to stratilo efekt. A ani ten záver, kedy to malo byť top, tak to len vyšumelo do prázdna. Má to aspoň edukačný podtext. 1 z 5 (22.03.2019)

Takový bonusový disk k Tomanovi, čímž projevuji filmu tu největší poklonu, neb po stránce tvůrčí jsou na stejné úrovni. Stručné, jasné scény a právě proto velmi silné. Mrazivé, ale dokonalé vykreslení nastupující doby v kontrastu s přirozenou touhou po vítězství i silné romanci, jež z celkově silného příběhu nijak nevybočuje žádným naivním, zaláskovaným klišé, nýbrž vynikajícím způsobem zapadá do ostatních odvyprávěných osudů, kterých je zde několik. Vše se skvěle stupňuje do těsnější a těsnější atmosféry, v níž není pro morálně zdatné lidi, kteří se nebojí vlastního svědomí, žádné místo a v níž je naše nádherná státní hymna přehlušována dusotem vojenských bot a duněním tanků z východu. Závěrečné titulky jsou možná ta největší ledová sprcha..."Holario!". [Kino Citadela - Litvínov]. (04.11.2018)

Na papíře určitě zajímavá story o pozapomenutých košíkářích, kteří doplatili na rozjíždějící se komunistickou nadvládu. Na plátně už je to podstatně horší. Hoši jsou zapálení do hry, ale z plátna jsem to necítil. Nastupující komunismus temně vztyčuje ukazováky, ale z plátna jsem to necítil. Chlapci, kteří to dotáhli až k titulu poválečných mistrů Evropy, prožívají první lásky, ale kupříkladu na ústředním vztahu Františka s půvabnou cizinkou jsem to necítil. Stejně jako v případě jeho komplikovaného vztahu s otcem zoufale kloužeme po povrchu. Z lámání páteří politikou nemrazí. Na dřeň tvůrci takřka nejdou, tah na bránu chybí. Navíc jdou na vše hodně kvapně. Buch, konec války, buch, s láskou se hlavní hrdina vidí až po mnoha měsících. Mnohé postavy jsou napsané hodně nezajímavě a dušínovsky, ač herci dokáží leccos pozvednout. Líbila se mi chytlavá hudba a místy i kamera Vladimíra Smutného (zejména v první polovině se ale nechával strhnout k efektivním kotrmelcům, které mi v dané látce neseděly). Dvě až tři hvězdy, víc ani ránu. (15.05.2019)

Ve Zlatém podrazu je vlastně všechno jaksi v pořádku. Je tu láska, nenávist, přátelství, souboj, politika, retro atmosféra, zajímavé lokace nasnímané pěknou kamerou. Akorát... že tam vlastně nic není v pořádku. Málokomu se povede natočit sportovní film, u kterého je vám při scénách důležitých zápasů absolutně jedno, jaký bude výsledek. Špačkovi se to bohužel podařilo. Tento jeho snímek je tak plochý, rutinní, bez napětí, bez života, že když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že do konce zbývá jen deset minut, vyděsil jsem se - stane se tam proboha vůbec něco? Ano, stane, titulní zlatý podraz. Ale ten už to v mých očích z podprůměru nevytáhne. Pro tento film je smůlou - a pro českou kinematografii vlastně štěstím, že se v poslední dekádě v našem milovaném subžánru "komunisti jsou svině" našlo několik zástupců, co nejsou jen retro hračkami, ale diváka pořádně chytnou pod krkem (TV série Herec, filmy Zátopek a ano, třeba i Pouta). Podraz ale jen vrší jedno scénáristické klišé na druhé. Což se pak prokopíruje i do špatného herectví. Tatínek z ministerstva je přísný, klukovi vynadá za jeho vášeň k basketu, ale ve skrytu duše mu to vlastně přeje. Maminka si posteskne směrem k synově přítelkyni "Asi je to klišé, ale vždycky jsem chtěla mít i dceru. A teď ji mám." Ano, máte pravdu, je to klišé. Americký agent říká věty typu "Líbí se mi váš stajl..." což je herectví asi jako když já ve tři ráno v hospodě opilý paroduju Američana. Zpočátku jsem měl radost, že aspoň Ondřej Malý jednou pro změnu nehraje psychopata a do nikoho nemlátí. No, vydrželo mu to asi půl hodiny. A všechny tyto postavy, a ještě celá řada dalších, se tu objeví, řeknou nějakou větu a pak prostě zmizí a jejich další osud se neřeší. Jak dopadl tatínek? Kde zůstala Michelle? Co ostatní kluci z týmu? Co kamarád Honza? A co jeho táta v podání vynikajícího herce Jiřího Štrébla, který je odsouzený k tomu stále někde posedávat a občas říct zásadní větu typu "děkuji, že jste mě pozvali". Je mi to líto, po vynikajících Poutech jsem Špačkovi i jeho týmu mladých neokoukaných herců fandil. Jenže doba je prostě jinde. Dnes se ve světě v retro žánru točí věci jako Kralíček Jojo či Babylon Berlín. A my jsme spokojení, když umíme postavit Londýn, co vypadá jako Londýn... (04.12.2021)

Celovečerní filmy Radima Špačka jsou pro mne rok od roku větší záhadou. Kam směřuje tento kdysi zatracovaný absolvent FAMU, který si za svůj debut odnesl Plyšového lva (dle mého skromného názoru sice omylem, ale stejně)? Toto už je jeho druhý retro film a i když na první pohled Zlatý podraz vypadá velmi lákavě, není to ani Tmavomodrý svět, ani Fair Play. Dobré retro by mělo stavět především na srozumitelně realizované výpravě a pokud se děj odehrává v delším časovém úseku našich velmi dobře známých dějin po roce 1938, musí nám hlavní hrdinové stárnout. A tento aspekt se nepovedl ani omylem. Všechny dílčí klady jsou zde jen načrtnuty, vidím v nich velký potenciál, který ale zůstal až marnivě nevyužit. Je tu kohorta zkušených herců v čele s Hartlem a Mihulovou, nechybí Poullain, ale celé to bohužel stojí na mladé herecké generaci, které chybí jistější vedení a zralost sama o sobě. Ani příliš početný tým scenáristů výsledku příliš nepomohl. (09.06.2020)