Zlatý podraz

Film má nezaměnitelnou kameru Vladimíra Smutného. Je příjemný jak vypráví upřímným zaujetím. Válku shrne film v několika úsporných obrazech, počínaje tajným večírkem v tělocvičně se swingem, náletem a klukovskou frajeřinou a konče výjevem z gestapa, po němž následuje pocta oběti. Stylová, tichá a docela uměřená; Špaček neždímá emoce násilím. Film je plný pohledných, slušných, dychtivých a nadšených mladíků, jejichž nevinnost se zábavně vyjímá v nevěstinci. Zlatý podraz zosobňuje klasickou epickou stavbu, v dnešní domácí kinematografii dost vzácnou. Ale právě tady se vynoří i hlavní problém. Nejde o drobné doslovnosti, ať se týkají rozbité boty jednoho z hráčů, nebo zbytečné sexuální úchylky ústředního zlosyna, kterého výtečný Ondřej Malý dovede vystihnout bez berliček karikatury. Zásadní potíž vyvstává s nadnárodní romancí hlavního hrdiny, kterého ztvárnil Filip Březina, a uprchlické tanečnice ze Lvova, již hraje Patrycja Volny. Milostná zápletka působí, jako by ji autoři scénáře Jakub Bažant, Kristina Nedvědová a Jiří Závozda dosadili do originálního sportovně-politického dramatu ryze účelově, podle kinařského pravidla, že „láska táhne“. Osudový vztah rozdělený železnou oponou už filmaře zlákal mnohokrát, od Rebelů ke Studené válce, a především podprahové jiskření uvnitř dvojice ze Zlatého podrazu se blíží nule. Možná i proto, že herečka je nositelkou jediného výrazu. Od jejího vstupu na scénu včetně mile rozpačitých rodinných Vánoc se tok vyprávění lehce rozklíží. Popis doby se nadále drží střídmých, o to silnějších prvků, třeba nástup Lidových milicí vnímaný přes výlohu hodinářství naprosto stačí coby předzvěst nové nesvobody, ale loučení milenců zase dojem zkazí. Z trojboje romantiky, politiky a sportu tedy vychází láska jako nejslabší a basketbal, ač u nás na rozdíl od Spojených států nemá fanouškovskou tradici na plátně ani mimo ně, jako naopak nejsilnější článek. Pařížské finále s povinným politickým závazkem, že „budeme druzí za Sovětským svazem“, znovu zážitek pozvedne náladou připomínající památnou hokejovou odvetu za ruskou okupaci; navíc mu nahrává tajemství, protože málokdo kromě odborníků ví, jak se tehdejší utkání vyvíjelo a co rozhodlo. (15.04.2020)

Trpěný buržoazní sport jako nástroj komoušů k persekuci a k troufalému podrazu na české reprezentaci. Zastávky ve vyhrocených letech 1938-1951, které můžeme (s trochou fantazie) nazvat biografií kapitána basketbalové reprezentace Františka Prokeše, jsou totiž pozoruhodné. Dostalo se jim pozornosti kritiků, k vidění jsou skvělé technické aspekty a Radim Špaček se vrací po dlouhé divadelní štaci na filmové výsluní. Přesně deset let po jeho pozoruhodném náhledu do hnusného nitra jednoho estébáka (Pouta) mu nedá spát další období v českých nechvalně známých dějinách, a sice funkcionářské příkoří a hořký osudový moment na československé basketbalové reprezentaci, která na ME v basketbalu musela spolknout pořádně otrávenou pilulku vyrobenou v Sovětském svazu. Než se k tomu onomu stěžejnímu okamžiku dostaneme, není šance na nějaké standardní obrázky, které by režisér horších kvalit podnikl, ovšem Špaček se na danou éru stává přeborníkem, co svůj film nepojímá jako jakési dokumentární zmapování všech událostí, nýbrž dává celku osobitý rozměr. Jeho tým basketbalistů vypadá, jak kdyby se vyloupl z dobových fotografií, má velmi neokoukaný a svěží rozměr, vždyť jen Zdeněk Piškula je z něj tím nejznámějším, Filipa Březinu v hlavní roli už jste sice v českém filmu také zahlédli, ovšem zbytek týmu už jsou jen neznámá jména a mezi nimi čahoun z reklamy Jiří Vojta. Tenhle tým se do toho sympaticky opřel zejména na palubovce. Bylo znát, že tvůrčí tým dal do sportovní přípravy hodně péče, (scenáristická) účast odborných poradců v podobě Jakuba Bažanta a Jiřího Závozdy se do celku promítla značnou měrou a i kamerou se film vyznamenává. Ale rozhodně nečekejte, že každý výjezd reprezentačního týmu znamená také podrobné "zdokumentování" jejich zápasů (olympijské zápasy se směle obrazově přeskočí). Soudruzi by totiž pak nic jiného nedělali, než jen hlídali, zda je každý zápas v souladu s jejich ideami. A vlastně by se tolik nedostalo na záludně komoušskou "reinkarnaci" Ondřeje Malého, na něhož režisér Špaček, který ho před deseti lety dotáhl ke zlomovému bodu v jeho herecké kariéře, nezapomněl ani tentokrát a věnoval mu důležitou roli funkcionáře, jež se dá považovat za jakési variování jeho tehdejší nejzásadnější role. Zajímavým objevem je německý import Patrycja Volny coby milá hlavního hrdiny, i když jejich vztah nemusí být každému po chuti. Košíková přílišné zastoupení v české tvorbě nemá, z filmového hlediska je naprosto neprobádaná a spojení s totalitním režimem působí opravdu netradičně a zajímavě. Sport seriozním pohledem a údobí českých dějin, o kterých se nikdy příliš nehovořilo, jsem nadšeně přivítal v kvalitním filmovém zpracování a nějakou tu cenu na Českém lvu by mohl trhnout. Prostě to byl pěkný hod za tři hody. 10/10 (21.03.2019)

Na to že dva ze scenáristů jsou sice odborníky na basketbal, ale s filmem neměli žádnou zkušenost, to dopadlo nad očekávání dobře. Může za to hlavně dynamická režie, střih a tepající hudba ve sportovních pasážích, jistá práce s kamerou a sympatičtí herci v pasážích civilních. Nadto asi většina diváků tento příběh nezná, tak prostě budou čekat jako já, v čem spočívá ten titulní podraz. Natáhnout film přes 13 let za použití vizuálně stále stejně mladých herců je sice až moc velká umělecká licence, ale pro jednou budiž. (26.10.2018)

To se tak stane, když Vás zaujme dobrý námět, ale zklame nudné zpracování. V rámci celé Evropy to bývá sem tam problém. Přitom je to hrozná škoda. Ti kluci by si velký filmový příběh zasloužili. Tak holt počkáme teď pár let. Uvidíme, jestli se příští rok naši aktuální basketbalisti dostanou na olympiádu a dáme podobnému námětu druhou šanci. Třeba to dopadne líp než Zlatý podraz. (30.10.2019)

Velmi silný námět, povedená kamera a hudba, ale zoufalý scénář, nudná milostná linka, slabé herecké výkony, zvláště mladých herců, a takové tuctové a rutinérské režijní provedení...a nevím, jestli to byl záměr, poukázání na evoluci basketbalu, který byl coby sport v té době v plenkách, ale dívat se na zoufale driblující amatéry, jejichž hra vypadala jak na tělocviku mladších žáků, to bylo k nevydržení, herecká amatérština, asi bych měl jako divák hercům v prvé řadě jejich role věřit...těmhle basketbalovým nemehlům ale nebylo věřit co... Tenhle příběh si zasloužil víc! (28.10.2019)