Kryštůfek Robin

Přestože Ijáček byl můj nejoblíbenější nihilista před Bernardem Blackem, členem fanklubu Medvídka Pú jsem se nikdy nestal. Na Kryštůfka Robina, jakýsi sequel k předchozím animákům, jsem byl proto zvědav hlavně kvůli režisérovi a jednomu ze scenáristů (z mumblecore vycházející Alex Ross Perry, jehož vliv je zřetelný zejména v Ijáčkových tíhou existence prostoupených replikách). ___ Scenáristů se u projektu během jeho vývoje vystřídalo celkem pět, což může být důvodem, proč výsledek působí tak těžkopádně a rozháraně, proč se ten film nikdy neusadí a nefunguje jako rodinná podívaná, jak Disney nejspíš zamýšlel. Příběh pracovně vytíženého na zisk a výkon orientovaného muže, který v důsledku války navíc zřejmě trpí PTSD a zanedbává svou manželku a dceru, dokud díky mluvícímu plyšovému medvědovi (a prasátku a tygrovi a oslíkovi) znovu neobjeví své vnitřní dítě (resp. dokud nepřizná jeho existenci a nepřestane mluvící plyšáky před ostatními skrývat), je především nekonzistentní. Chvílemi vcelku vážné drama o vyprázdněném bezbarvém bytí, chvílemi přehnaný slapstick (zejména scény s Gatissem, který připomíná padoušské kapitalisty z filmů klasického Hollywoodu). Styl je převážně velmi naturalistický, s desaturovanými barvami, ruční kamerou zaléhající po bok vojáků v zákopech druhé světové války a s animovanými postavičkami, které vypadají jako skuteční ušmudlaní plyšáci z hrdinova dětství. Jindy má ovšem svou rozverností blízko osvobozujícímu magickému realismu á la Paddington (nahánění medvídka po nádraží, závěrečná honička). Stejně nevyrovnaný je rytmus vyprávění, kterému chybí spád a jasnější zacílení. Film se nedokáže rozhodnout, zda by měl být jeho prioritou Kryštůfkův rodinný život, jeho kariéra nebo jeho vztah s medvídkem a tak jako kdyby co chvíli na jeden z těchto motivů úplně zapomněl a slepě následoval nějaký jiný, namísto toho, aby všechny tři nějak šikovně propojil. Některým scénám příliš dlouho trvá, než se doberou své pointy (souboj se sloniskem), zatímco jindy se zdá, že kus příběhu vysvětlující, jak se postava dozvěděla o určité informaci, schází (jaktože např. Madeline ví o hře na šlofíka?). ___ Pro děti je film z velké části příliš vážný a pochmurný, během scén ze Stoakrového lesa zahaleného v mlze až strašidelný (zvlášť v kombinaci s červeným balonkem, který má zřejmě odkazovat k filmu Alberta Lamorisse, ale nelze si nevzpomenout na psychoklauna z To). Pro dospělé zas ledabylý v nakládání s pravidly fikčního světa, nepřesvědčivý nuceným optimismem závěru a banální v přístupu k psychologii (zázračná proměna Robinova uvažování), partnerským vztahům a korporátnímu kapitalismu. ___ Ústřední myšlenka, že nicnedělání a nostalgické obrácení se do minulosti může zlepšit naši přítomnost a že se po nás našemu dětství stýská stejně jako nám po něm, je v časech, kdy je naopak třeba ostražitěji sledovat, kam se ubírá současný svět, a případně podle toho jednat, trochu mimo (ovšem plně v souladu s neustálým natáčením remaků starých filmů a fetišizací minulých desetiletí, nemluvě o tom, že výzva k tomu, abychom žili v přítomném okamžiku, bude mezi dnešními vyznavači konceptů jako mindfulness jistě silně rezonovat). V jiných filmech (jako Toy Story 3) byla podobná idea nadto uchopena citlivěji. Nakonec ale hlavně díky ní Kryštůfek Robin jednak vznikl, jednak jakž takž drží pohromadě. 60% (16.08.2018) (méně) (více)