Hovory s TGM

Mám rád historické filmy, mám rád filmy dle skutečnosti, mám rád české filmy, mám rád Martina Hubu a mám rád herectví Budaře ( ikdyž není můj oblíbenec ) mám rád práci pana Kosatíka, ale přesto nemůžu dát víc než slabší tři hvězdy. Komorní snímek o dvou lidech ( doslova !!! plus Lucia Siposová s Romanem Luknárem v komparzových pidi rolích ) a jejich rozhovoru. Dal jsem to, líbilo se mi to, ale jako film do kina trochu úlet. Formou spíš malý tv útvar. PS: Letní Topolčianky byly hezké. (24.02.2019)

S ohledem na formu- dva chlápci se procházejí lesem a vedou chytrý řeči, je to vcelku záživné a každopádně velmi dobré. Ale tu formu si nelze odmyslet, byť to má rozumnou stopáž. Nicméně když se dnes pan Martin Huba- představitel Masaryka v brněnském kině Scala ptal, jestli mělo smysl Hovory s TGM natočit, tak jsem si v duchu říkal, že ANO- je dobře, že tento film vznikl. Mnoha lidem se může upřímně líbit a ještě více lidem bude užitečný. (28.10.2018)

"Ta kniha nevyjde." No vidíte, nakonec vyšla, a jestli obsahuje tolik krásných slov a myšlenek, které odhalil tenhle nenápadný snímek, asi si ji přečtu. Omlouvám se, že jsem v době premiéry nevěřila debutujícímu režisérovi. Nevěřila jsem tomu, že by mohl rozhovor mezi dvěma lidmi natočit tak poutavě a přitom krásně "starosvětsky". Velmi milé překvapení. (24.03.2019)

"My Masarykové jsme strašní..." Tenhle film teda strašný rozhodně není. Především je postaven na velmi záhodné koncepci Pavla Kosatíka, scénáristy Českého století, ukázat Masaryka jako člověka z masa a kostí. To se nejvíce projevuje ve chvíli, kdy Masaryk prozrazuje Čapkovi svoje tajemství o vztahu s Oldrou Sedlmayerovou,a diskutuje s ním poměrně otevřeně o půvabech fyzické lásky. Ale jsou zde i některé další momenty, které Masaryka svým způsobem demytologizují. Jde hlavně o Masarykův vztah s Čapkem, který zde rozhodně není tak harmonický a vřelý, jak jej člověk může třeba vnímat při čtení knihy Hovory s T.G.M nebo i z filmu Člověk proti zkáze. Četl jsem rozhovor s Pavlem Kosatíkem, v němž tvrdí, že Masaryk Čapkem ve skutečnosti pohrdal za to, že se tak absolutně přizpůsobil jeho vizi a že jej považoval vlastně za slabocha. Budařův Čapek rozhodně jako slaboch nepůsobí, ale stejně mě napadlo, zda si jej režisér Červenka coby představitele Čapka nezvolil i proto , že jej lidé tolik nevnímají v poloze dramatického herce a spíše jako někoho, kdo častěji ztvárňuje různé "směšné figurky". Budaře rozhodně nelze srovnávat s Josefem Abrhámem v jeho z mého pohledu legendárním ztvárnění Čapka v již zmiňovaném Člověku proti zkáze. Ale směšně rozhodně nepůsobí. Spíš s ním má člověk tendenci ve chvíli, kdy se mu dlouho nedaří Masaryka přesvědčit, aby souhlasil s vydáním jejich společné knihy, soucítit. Onen (patrně jen fiktivní) konflikt obou protagonistů ohledně vydání Hovorů s T.G.M přitom dává filmu přeci jej jakýsi dramatický rámec. Jinak je to totiž veskrze novodobá konverzačka plná moudrých Masarykových i Čapkových výroků na rozličná témata. Tu spolu dotyční řeší náboženství, tu historii vzniku Československa a jindy zabrousí do Masarykova dětství, když se Čapek (marně) snaží od Masaryka dozvědět jeho pocity z toho, že o něm někteří šíří zvěsti, že je nemanželské dítě. V některých hlubokomyslných dialozích se člověku vybaví obdobné scény z prvního dílu seriálu České století (Velké bourání), kde Masaryka rovněž vynikajícně ztvárnil Martin Huba. Přesto si nemyslím, že by tomuto filmu spíše slušel formát televizního filmu. Hlavní zásluhu na tom, že má tento film podle mě šanci uspět i na filmovém plátně, má vynikající kamera Jana Malíře. Ta se jednak snaží oba protagonisty snímat ze všech možných úhlů pohledu, ale dokáže rovněž poeticky zabrousit i na okolí, ve kterém se celý film odehrává, ať už jde o park Topolčanského zámku či romantická zřícenina hradu. A někdy se daří toto zajímavě vzájemně propojit jako třeba ve scéně, kdy oba muži kráčejí na boso po louce. Celkově tak za mě velká spokojenost. (21.10.2018)

Hovory s TGM vás vycházkovým tempem, bez vyloženě rušivých momentů a snahy o velké drama provedou myšlenkovým světem prvního československého prezidenta. Vyprávění směřuje hlavně do minulosti obou postav, ne směrem vpřed. Zápletku podobně jako ve filmech Richarda Linklatera (nebo Erica Rohmera) nesou především dialogy, v nichž dojde na národnostní otázku, náboženství, sebevraždu i ženy. Díky poměrně přirozeným hercům (zejména Martin Huba) a kameře Jana Malíře (akademický formát + barvy připomínající staré kolorované fotografie) je povídání dost živé i bez vytváření napětí pomocí otázek, na něž bychom čekali odpovědi. Můžeme se akorát ptát, komu jsou určena srdíčka, která Masaryk během úvodních titulků kreslí; otázka, zda Masaryk dá Čapkovi svolení k vydání Hovorů, kterou je celý film rámován, plní spíš funkci MacGuffinu a film se nesnaží postupným vršením argumentů dojít k jejímu zodpovězení - to přichází jaksi mimoděk a slouží hlavně k uzavření vyprávění. ___ Všem nemusí sednou knižně znějící dialogy, které odpovídají spíše tomu, jak by se dva myslitelé Čapkova a Masarykova formátu bavili na stránkách knihy (po pečlivé editaci), nikoli při neformálním přátelském setkání, ale když přijmete, že jde o mediální konstrukty obou mužů (což je také jedno z témat, k němuž se film opakovaně vrací a které mu přidávají na formální sevřenosti), o jejich lehce idealizované verze, o nositele nadčasových (což bylo pro Kosatíka zřejmě klíčové slovo) idejí, nemusí jít o zásadní překážku v přijetí filmu. Hovory s TGM jsou navíc založené na určitém napětí mezi symbolem a skutečností, mezi dokumentární bezprostředností a mediálním zkreslením. Projevuje se jak v Masarykově odmítání rolí, které mu přisuzuje Čapek (i národ, spatřující v něm „tatíčka“), tak v rozporu mezi zaměřením na přítomný okamžik a výtvarnou stylizací, která nám brání přijmout příběh jako něco autentického a plně se do něj ponořit. ___ Očekávám, že pro mnohé půjde jen o další díl Českého století, navíc bez Sedláčkových „šrapnelů“ (jejich absence mi ovšem vzhledem k vlídnému tónu, zaměření na prosté okamžiky namísto velkých dramat vyhovovala), případně o zfilmovanou rozhlasovou hru (obrazová složka ve skutečnosti hraje podstatnou roli), pro mne šlo o vzácně vyrovnaný, inscenačně velmi dobře zvládnutý film pro kina s jasným a přesvědčivě naplněným záměrem. 75% (19.10.2018)