John Wick 3

Pojem likvidace dostává nový rozměr. Jonathan Wick je démon. A tvůrci dokazují, jak moc mají tuhle sérii rádi, protože vlastně ani moc nevydělává. Před lety mu zabili čokla – kardinální chyba. Po zesnulé manželce byl jeho jedinou radostí. Nastalo inferno. Přišla dvojka, na jejímž konci náš bývalý elitní zabiják porušil svaté pravidlo a sejmul na špatném místě nepřítele. Nyní kulhá krvavý v potemnělém New Yorku v dešti, od přítele dostal hodinu náskok, ale jinak je na jeho hlavu vypsaná tučná odměna, která bude kdekoho zajímat. Minuty ubývají a Wick na dně sil víc ran dostává, než rozdává. Škoda nicméně (a musí to zaznít), že na mordovací zábavu s vrháním nožů hned v úvodu nenavazují další skvostné momenty. Ještě tak vražedné využití knihy před a impozantní motorkářská honička s koněm po, ale jinak se akce krapet zajídá. Oproti dvojce náš likvidátor lehce odkrývá střípky své minulosti a čeká ho několik nelehkých rozhodnutí. Lokace jsou pestré, akce nesmírně úderná, sakra přehledná, vizuálně opojná a vynalézavá. Kaskadérský tým ze sebe vymačkal maximum, stejně jako Keanu Reeves coby zdatný bijec. Chad Stahelski má několik kaskadérských zářezů a je na něm patrné, že osmdesátá a počátek let devadesátých jsou jeho šálkem kávy. Klidně bych si dal za rok za dva další!! (16.05.2019)

Vybroušený diamant. Jasně, je to filmařská exhibice fanoušků žánru, ale v třetím dějství došla svého vrcholu. V těch esteticky vymazlených kulisách (neony s deštěm fungují vždycky) se odehrává festival tvůrčí fantazie, která odmítá polevit a sype z rukávu jeden highlight za druhým. Ty nekompromisně dlouhé, přehledné a bezezbytku fyzické akční scény jsou v mnoha ohledech až na hraně transu, a je úplně jedno, jestli se zrovna střílí, listuje knihou, nebo rozkazuje psům. Příběh je fantasmagorie, každá druhá replika je deklamací, ale pramení z toho nemálo ironických dialogů a komediálních výstupů. Dál už to hnát nejde. A pokud jo, tak ve čtyřce souboj Reeves vs. Iko Uwais, prosím pěkně. (01.09.2019)

Vypadá a zní to absolutně božsky a choreografie bojových scén je fenomenální, ale to nic nemění na tom, že mě John Wick jako ultimátní stroj na zabíjení naprosto nebaví. Takto jednotvárnou a charakterově prázdnou postavu jsme tu dlouhá léta neměli a Reeves je v téhle roli navíc vyloženě prkenej. Štěstím je, že tvůrci jsou v kontaktních soubojích a přestřelkách o level výš než veškerá konkurence za poslední dekádu, jinak tato série nemá co jiného nabídnout a skončila by v propadlišti dějin. Je až s podivem, jaký kvalitativní nárůst po vizuální stránce v prvním pokračování nastal. A díky za něj, protože jako učebnice akčního řemesla to funguje na jedničku, akorát ta veškerá výplň okolo mě zatím bohužel zcela míjí... Nicméně ani příště v kině chybět nehodlám. 6/10 (John Wick series: JW 5/10 JW Chapter 2 6/10) (02.08.2019)

9/10. Ksakru... tohle je umění. John Wick je i potřetí naprostou špičkou svého oboru a z akčního baletu, jenž choreograficky naprosto všem nakopává prdel, jsem měl čistou eufórii a úsměv od ucha k uchu jak malé dítko sledující svůj první akční film. Choreografie jak z jiného vesmíru. Nápady sršící v každičké scéně. A technická stránka koketující s dokonalostí (daného žánru) je třešničkou na dortu. V Hollywoodu v současnosti neexistuje konkurence. Naprostý žrádlo. (18.05.2019)

Kdepak Baba Jaga, Kostěj Nesmrtelný je to! Běloruský geroj, co nechce umřít, protože ví, že by ho poslali opačným směrem, než je manželka, zase headshotuje, bodá a mlátí pod nápaditou taktovkou zkušených chlápků od fochu. To jsou neměnné konstanty. Stejně jako to, že Reeves retardovaně běhá i hraje nebo že nastavená mytologie je zcela podřízená akci a všechny ty vzletné fráze pronášené se stříbrnými lžičkami v prdeli, nečinnost bezpečnostních složek či skutečnost, že vraždy na veřejných prostranstvích nejsou sebemenším důvodem k panice (jak kdosi vtipně vysvětlil ve FAQ na IMDb: „It´s New York city“) je potřeba brát s nadhledem a pochopením pro Wickovo svébytné universum. V apartmánech žánrového hotelu se vedle Garetha Evanse ovšem ubytovala jen úvodní živočišná bitka s chladnými zbraněmi (před ní pobavilo urychlené skládání revolveru ala buono Blonďák zaslechnuvší ostruhy) a třeba finále v Continentalu, byť s krásným „parabellum“ Vivaldiho, už bylo poněkud vyčerpávající a kryt byl občas na místě dřív, než přišel úder. Poslední „yeah“ poměrně jasně naznačilo, že se jede dál (někteří byli kvůli tomu schválně ušetřeni a mám pocit, že jistá lehce prošpikovaná osoba možná i popadne dech). Není důvod, aby tomu tak nebylo, když Kosťa Jonatán drží v rukou zlaté vejce, nicméně mám obavy, že už Stahelski začal klesat z vrcholu křivky.. (20.06.2019)