Složka 64

Seveřané se vrací už se čtvrtou knižní předlohou natočenou dle bestselleru od Jussiho Adler-Olsena a k tomu opět výborná dvojice Nikolaj Lie Kaas a Fares Fares. Naštěstí netřeba znát předešlé díly, aby si divák tenhle užil. V bytě za zdí naleznou po dvanácti letech tři mumifikované těla sedící u stolu s vnitřnostmi na stole, ale případ sahá daleko do větších a složitějších končin. Velmi napínavé, dobře zahrané, filmařsky silně natočené, zvraty v závěru působivé a atmosféricky správně pochmurné. Tohle seveřanům opravdu jde a když je k dispozici atraktivní látka jde to samo.80% (27.02.2019)

Předchozí díly série beru jako vzájemně zaměnitelné, mírně nadprůměrné adaptace mnohem komplexnějších knižních předloh, jejichž kriminální zápletka obvykle trpěla tím, že divák byl před dvojicí vyšetřovatelů v hlavních rolích vždy o krok napřed, a které se kromě standardního pátrání po pachatelích nějakého starého případu nikdy nepokoušely o nic hlubšího, zkrátka slušné žánrovky. To se nyní mění se čtvrtým dílem, zdaleka nejlepším v sérii, jehož děj sice začíná obligátním nálezem tří starých mrtvol a pátráním po jejich vrahovi, ale pak enormně nakyne do netušených rozměrů, v nichž hrají roli spiknutí zastřešené skutečnými událostmi, paralely s kampaní MeToo, téma rovnoprávnosti v multikulturním světě i kritika institucionalizovaného nakládání s "padlými ženami". Postavy konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, příběh má netušenou hloubku a skvěle vymyšlené a výborně pointované situace, napínavé vyprávění má průběžně gradující spád a jediné, co se tomu dá vytknout, je místy poněkud rutinní, ale jinak naprosto suverénní režie. (08.10.2018)

(78%) SLOŽKA 64 je již 4. dílem této severské série. Pevně doufám, že vzniknou další a další pokračování. Nejsilnějším kladem této série je rozhodně hlavní herecké duo v podání skvěle napsaných postav Carla a Assada. Oba mají zajímavé charaktery, především Carl, který mě v mnoha scénách a konverzacích pobaví. Co se týče děje, rozhodně je zajímavý a i realistický. Jen ta první půle filmu je taková pozvolná, což velkým problémem není. Spíš je trochu slabší detektivní linie, ale to se vše v cca druhé části snímku dost vylepší a i se to žánrem trochu promění. Jakmile se film dere ke konci, tak je k tomu i dost emocionální. Takže celkově je to téma zrůdného doktora, co zničil život tolika ženám dost zajímavé a pár scén je i docela krutých. No, vylepšovat by se toho dalo samozřejmě dost. Ale tak je to severské filmové řemeslo, má to svůj styl, tak z toho nemůžeme chtít bezchybné dílko. Když porovnám celou sérii, tak na prvním místě je rozhodně třetí díl, za ním tento čtvrtý, pak hned první a na posledním je bohužel ne moc povedený a průměrný druhý film. (24.03.2019)

Děj postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším. Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem. Napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány. (05.10.2019)

Tohle se pánům na severu povedlo ve velkém stylu a přiznám se, že jsem si během filmu několikrát ustříkl blahem. Duo detektivů postupně vykrystalizovalo v rámci této (snad jen dočasné) tetralogie v jedny z největších sympaťáků, jací kdy byli k vidění. Nejvíce ze všeho však cením příběh, ze kterého je jasné, že se nejedná o nějakou sekvenční patlaninu načmáranou na hajzl papír při pravidelném raním sraní, nýbrž o dokonale promyšlenou mnohovrstvou záležitost, kde spolu spousta věcí tak rafinovaně a krásně souvisí, že se scénáristům musely rodit nápady na jednotlivé dějové linky a zvraty tak nějak paralelně, jinak nepovažuji za možné vymyslet tak dokonalé spoje. Nesmírně si vážím toho, že tento dvouhodinový thriller začíná skutečně v čase 0:00:00 a celé dvě hodiny si drží totálně strhující tempo a já byl naprosto polapený v sítích tohoto luxusního děje s úžasně napsanými i zahranými postavami. Celé je to ke všemu nesmírně emotivní, ale přitom film netlačí na pilu a nikdy se nepřehoupne do jediného náznaku sentimentu. Naprosto citlivě tvůrci odhadli hranici. Nejvíce jsem si to užil při scénce na lodi, kdy jsem porušil pravidlo, že krásní a drsní muži nepláčou a cosi mi padlo do obou očí. Dokonale mi sedlo do noty i znovu nesmírně zajímavé téma, které snímek zpracovával a inspirace skutečnou událostí je poté už jen tou třešničkou na znamenitém dortu. Nemám co vytknout a pálím plný počet. (11.03.2020)