Sladký ničema

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)

Barvité epizody z života fiktivního kytaristy jsou velice příjemné retro s nádechem nostalgie. Sean Penn je tradičně velice dobrý, ale nemůžu si pomoci, nejlepší je Samantha Mortonová v roli jeho němé přítelkyně. Co ta dokáže vyjádřit jen mimikou bez jediného slova! Ona je dle mého skromného názoru jeden z největších nových talentů stříbrného plátna posledních let. O tom svědčí i fakt, že si ji do Minority Report vybral sám Steven Spielberg. (03.01.2003)

Jedná se o takový knižní snímek. Celé mi to přišlo jak průměrná povídka. nemam rád tyhle "malé" sociální filmíky od Woodyho. Nejsou tak dobře natočené, aby bavili formou a obsahově je to prachbídně prázdné. Dokáži si představit, že množství lidí se to do vkusu trefí, ale obecně je to film o člověku, na němž je jediné dobré jen to, že umí hrát na kytaru. Mě se jeho hudba však nelíbila (jakoby nedal prostor tónu, přišlo mi to muzicky jakési přesekané). Emmet Ray je po celou dobu spíše nesympatický. Takové přerostlé děcko neustále opakující "já chci tohle a tamto". Za celou dobu filmu jede v zajetých kolejích. Utrácí peníze, opijí se, hraje na kytaru, žvatlá o svym talentu, rád kouká na vlaky a střílí krysy. Mě to takhle zní docela dobře, ale bohužel tam není nic víc, tudíž náhled do Emmetova života mě jen a pouze nudil. Jedná se o film, kde jsem po celou dobu čekal na to, až to skončí. (24.11.2018)

Tak trochu jiný Woody Allen, i když se i tady dají vystopovat známé prvky jeho stylu. Nicméně je to přes svou mírnou odlišnost jeden z jeho nejpovedenějších filmů, čemuž napomáhají i skvělí herci. Sean Penn sice není zrovna "výrazný" herec, ale tady své roli dal snad vše a nevytkl bych mu zhola nic. Příjemným překvapením pro mě byla britská herečka Samantha Morton, která své němé roli dala slova jen svými pohyby a mimikou, a myslím, že to zvládla skutečně na výbornou. (10.01.2003)

Řekl bych, že Allen dal do tohoto snímku nejvíc ze sebe, ale bude to asi jen blbý dohad... Podle mě je škoda, že je film rozmělněný na lepší či horší scénky a vtípky. Nejvíc mě asi dostal ten s měsícem a Emmetova posedlost skládkami, potkany a vlaky. Penn je vynikající a Allenův scénář dává i nehudebníkovi-nejazzmanovi celistvý obrázek o jakési "komunitě" v určité době. Ovšem poslední scény a Emmetův konec mě málem rozplakaly... (17.09.2003)