Smrt na Nilu

Ale no tak, soudruhu Bráno!!! Když už konečně tolik spravedlivě a pohrdlivě sereme na hrob té hnusné rasistické mrdce Christovic Agátě, autorce takových odporně nenávistných škvárů jako například Deset malých privilegovaných afrobritečků, a ukazujeme probuzencům, jak má vypadat řádně korektní, charakterově i historicky napravená a transgenderově vyvážená klasická velkobritská detektivka tím, že jí řádně po neobolševicku onegrujeme, prolesbíme, obohatíme o pateticko-kýčovitý blábol o tom, kterak Erkül k homokníru přišel, a necháme jej dokonce přesně dle potlačovaných autorčiných záměrů romanticky vzplanout k silné, lidově moudré a mississippskými bavlníkovými plantážemi ošlehané ebenové feministce, tak co tam, kurva, dělá hnutím seksuálně frustrovaných, labilních mužen nade vši pochybnost usvědčený znásilňovač, seksuální obtěžovatel a kanibalista Armín Kladivo???!!! No to mi teda počmárej Čerčila, soudruhu Bráno, takový šlendrián!!! A přitom se dal v pohodě přePlummerovat rychleji, než bys řekl Spacey, kupříkladu velmi žádoucím přepohlavníkem Eliotem Stránkou či vhodně „asi milovatelným“ Číjejetel Unproforem, aby dokonale odpovídal konzervativci dosud pečlivě utajovaným spisovatelčiným úmyslům! A to jsi měl přitom tak hezky nakročeno, soudruhu Bráno!!! Malebné záběry instáčově přebarvičkovaného Ponýlí, jako podklad velmi příhodně slaboduchý a nic autorského nepřinášející plagiát předchozích dvou ohavně nekorektních, předloze neodpovídajících a neinkluzních verzí, osazený sekndhendovou Margotkou a bandou neumětelských, avšak utiskovaných neherců, a to vše obohaceno o mile progresivní novobritský hipstaswag pro všechny ty pečlivě převychovávané mladé neomarxisty… No nic, soudruhu Bráno, velmi doufám, že se po něčem takovém neprodleně podrobíš konstruktivní sebekritice před celým závodním kolektivem RFH (Revoluční Filmové Hnutí), půjdeš do sebe a příští plánovaná adaptace té rasistické svině, Heteroseksuální běloch pod sluncem, již bude zcela v souladu se stranickou linií! (01.04.2022)

Smrt na Nilu je volný pokračování detektivky Vražda v Orient Expresu. V tomhle filmu opět sledujeme detektiva Hercule Poirota, kterýho si opět střihnul režisér Kennet Branagh. Ten se vydává na cestu parníkem po Egyptě spolu s novomanželi Kanibalem Hammerem a Wonder Woman, kteří si tam přišli užít líbánky. To samozřejmě nemá dlouhý trvání a Poirot musí znovu do akce. Smrt na Nilu se nese ve stejnym duchu jako jeho přechůdce ať už je to díky nabitýmu hvězdnýmu ansáblu, skvělýmu soundtracku, dinamický kameře nebo zajímavýho rozzuzlení. Ale i tak mi tenhle díl sedl daleko víc než Vražda v Orient Expresu, i přestože finální odhalení nebylo tak silný jako v řečeném předchozím filmu. Lásku k murder mystery filmům podle mě zažehl v divácích spíš Rian Johnson se svým Knives Out, ale Branaghovo třetí díl Haunting in Venice si rozhodně nenechám v kině ujít. 7/10 (11.01.2023)

V opět nádherném, velkorysém, sytivém, bravurním koncertním nasnímání nám Branagh předvádí hry lásky šálivé a marnou lásky snahu ve vší kráse i krutosti, lesku i bídě, ve vší pokleslosti i opulentní nádheře, ve vší osudovosti marné lásky hry šálivé, kde vše je dovoleno a neexistují žádná pravidla. Lásky marné snahy, hry, jejichž záměry se kříží a násilně přerývají, jež nás zanechávají vykolejené, nevyrovnané, nesmířené a přelomené, naše životní linky přeťaté, a skýtají nám nevyžádanou příležitost (či nutnost) stát se někým jiným, než kým jsme toužili být, aniž by vůbec byla předem naděje, že se nám stane odměnou, když to zvládneme. *** Je to opět film se silnou pečetí opanovanosti uprostřed frivolnosti, přepychu a podmanění, dosahující až meditativní roviny tvorby, jež si nezakazuje nádheru hýřivosti, šarm ani vtip, ale přistupuje k nim s rozvahou mistra a umem a citem lékárnického magistra. **** Předchozí Vražda v Orient Expresu mě sice přece jen uhranula víc, snad že vztah k pravdě, či spíše k pravdivosti bytí jako podmínce přístupu ke skutečné kráse, jako podmínce kultivace pravé lásky k životu, jež není zastíněna povrchní  nicotnou sebeláskou, z níž plynou naše ješitné představy, tu vyzařuje fatálněji, osudověji, vznešeněji a artikulovaněji, snad nostalgičtěji, jak ta těžce vyzískaná krása pomalu a majestátně emanuje z každého obrazu - nicméně zpětně už asi začínám chápat, že tohle téma je spojovníkem obou filmů a činí z nich jeden celek, čili nedává moc smysl je srovnávat: společně hovoří o nezbytnosti vymýtit ze sebe přehlušující sebelásku a ješitnost, aby člověk dokázal docenit matérii života, jež nás obrábí, odevzdáme-li se, daleko za hranicemi našich dětinských dychtění, na poli ztrát - jen v tomhle druhém filmu se to sdělení - a proč by ne - posouvá do odlehčenější, rozmarnější polohy. *~ (11.02.2022)

Kenneth Branagh moc dobře ví, co dělá. Divákům servíruje moderní, zároveň však staromilské pojetí klasické detektivky, kde se nikam nespěchá a logika je až na prvním místě. Chytrá režie a lahůdková vizuální stránka umocňují už tak silný dojem, jemuž škodí snad jen poněkud roztahaná první polovina. Více zde. (12.02.2022)

Mám detektivní žánr hodně rád a stejně jako Vraždu v Orient expresu jsem i Smrt na Nilu vyhlížel od momentu, kdy jsem věděl, že se na ní Kenneth Branagh chystá. Jeho zpodobnění Hercula Poirota je totiž skvělé, stejně tak i filmové zpracování je řádně opulentní a velikášské. Což je ale asi i kámen úrazu. Ačkoliv jsou totiž příběhy Agathy Christie detektivně na té nejvyšší možné úrovni, pořád se jedná o řádně komorní záležitosti. To zde ale úplně nepřipadá v úvahu. Od nádherné kamery, která reálně dělá reklamu na Egypt 30. let 20. století, nedokážete odtrhnout oči. Stejně tak i atmosféra té doby je skvělá, i když ten přehršel sexuálního napětí si tu Kenneth Branagh mohl trošku odpustit. S herci už je to trošku složitější a to především z toho důvodu, že je na nich vidět, jak teatrálně všichni přehrávají, aby Vás reálně rozčilovali všichni do jednoho (samozřejmě kromě Hercula Poirota, jemuž tu teatrálnost rádi odpustíte, ta k němu totiž tak trošku i patří). Ty jejich role, to byla plejáda zbytečných lidí. Kdyby se ten parník potopil a všichni do jednoho utopili, tak to nikoho vlastně ani nemůže trápit a film skončí dřív, než se začne vůbec něco dít. Největší překvapení pro mě nicméně byli určitě Russell Brand, kterého jsem nepoznal, dokud nepromluvil, a Emma Mackey, která mi hodně připomínala Emmu Stone. Film je určitě zajímavý zážitek, ale starší zpracování pro mě zůstaly nepřekonány. (11.02.2022)