Režie:
Ari AsterScénář:
Ari AsterKamera:
Pawel PogorzelskiHudba:
Colin StetsonHrají:
Toni Collette, Gabriel Byrne, Alex Wolff, Milly Shapiro, Ann Dowd, Mallory Bechtel, Jarrod Phillips, Austin R. Grant, Brock McKinney, Morgan Lund, Ari Aster (více)VOD (4)
Obsahy(1)
Když zemře Ellen, matriarcha rodu Grahamů, začíná rodina její dcery rozplétat záhadná a čím dál tím děsivější tajemství svých předků. S přibývajícími odhaleními se čím dál více snaží překonat svůj neblahý osud, který zřejmě pronásleduje celý jejich rod a pomalu ničí vše, co znají. (Vertical Entertainment)
Videa (5)
Recenze (699)
(Re)definice disturbing filmu. Ari Aster až moc dobře ví, jak skrze motiv pocitu viny a nervydrásající atmosféru v divákovi vyvolat úzkost – za což může mnohdy absurdní vyjadřování herců (zejména Toni Colette překonává sama sebe), ale i nepříjemná zvuková vibrace, která zní v pozadí a doprovází většinu stopáže – a nejen díky tomu si nejenom zcela legitimně vydobyl respekt mezi filmaři, ale zároveň se okamžitě katapultoval do síně slávy hororového žánru. A to je nutno podotknout, že 'Hereditary' je jeho celovečerní debut, který si užijí primárně fajnšmekři. Nic pro nenáročné diváky. Finální scéna bere dech. Nemám co bych dodal...... [#HORROR'SNOTDEAD] ()
Tak je tu zase jedna slušná, atmosferická věc, která svou stylizací a hlavně hudebním doprovodem dokonale rozproudí nepříjemné pocity. Za to by si mohli dát tvůrci jedničku. Diváka drží v napětí hodně dlouho a pak se všechno začne dávat dohromady a tam je takový malinký zádrhel a není to úplně ono, ale jinak výběr dětské herečky byl dokonalý a maminka v podání Toni Collette je taky dost crazy, ale chvílema už toho taky na mě bylo moc, jakoby trochu přehrávála, ale přesto dobrý herecký výkon. :-) ()
Pár klišé postavených na hlavu, pár dalších naopak potvrzených v maximálně nepříjemné formě. Excelentní herecká sestava, která je tak dlouho nenápadná, až je v klíčových chvílích děsivě přesná. Co mi ale z hlavy nevymizí nikdy, jsou ona tichá leknutí, kdy zvukař nepotřebuje prásknout dveřmi a skladatel přeskřípnout tři struny na houslích. Jen se ve správný moment objeví ten správný objekt, obrys nebo hadr a já okamžitě sedím v křeči a přemýšlím, jestli textil neutrpěl škodu. Dějově sice Aster neobjevuje nic nového, ale ta cesta plná náznaků a stop, které jsou po zhlédnutí úplně jasné, má v sobě něco jedinečného a atmosféra života mezi domečky pro panenky přetavená v pocit přítomnosti v jednom z nich je jedním z těch tvůrčích nápadů za milion, které přijdou jednou za kariéru. Pro mě je Hereditary neopakovatelné jak vzácnou shodou nápadu a realizace, tak tím, že mě k jeho porci šponovaného napětí už nikdo nedotáhne ani párem volů. ()
Komentář k Děsivému dědictví bych zahájil připomínkou jedné hororové série a jednoho velmi slavného hororového snímku. Víte, co bylo na celé sérii Hellraiser nejpůsobivější? Žádné stvůry z pekel, řev obětí a krvavé cákance. Nejpůsobivější byla scéna, kde neznámý muž vejde do bazaru, upřeně se podívá na prodavače, který jeho pohled opětuje a suše se zeptá: "Co chcete?" - "Kostku." - "Je vaše. Vždycky byla vaše." Divák neví, kam ho scénárista a režisér kormidluje, ale z konstrukce scény chápe, že se setkal s něčím osudovým a krajně znepokojivým. Slavné Osvícení neukazuje v každé druhé scéně bubáky, ale kreativně a chytře buduje atmosféru a postupně znejisťuje nejen své hrdiny, ale i diváka a dá jim poznat, kde začínají hranice propukajícího šílenství a setkání s iracionálním zlem. Režisér zkrátka dobře ví, že se bojíme nejvíc toho, co nevidíme a neznáme... Z jediného snímku nedokážu poznat, jestli je Ari Aster režisér, na kterého se bude chodit jen kvůli jeho jménu, ale už z našeho prvního setkání vím, že je zručný řemeslník a v rámci žánru představuje po režijní stránce jednoznačně nadprůměr. Horší to je s jeho rolí scénáristy. Tím, co upoutalo na jeho titulu pozornost, jsou v zásadě dvě věci. Za prvé, na rozdíl od žánrového průměru, který - přiznejme si - stojí celkem nízko, si dává Aster na čas s expozicí. Po dlouhou dobu šetří lekačkami i bubáky a návštěvník kinosálu má pocit, že sleduje psychologický horor o rodině rozkládané odcizením, pocitem viny, zahořklostí a stále větší nenávistí. Pro běžného fanouška žánru bude Děsivé dědictví pomalé a relativně komorní. Dokonce i ten duchařský motiv, který se zhruba po třetině snímku objeví, máte tendenci nějakou dobu považovat za něco, co má mást diváka, a nepřikládáte tomu zásadní význam. V poslední třetině bohužel autor sejde na známou, nesčíselněkrát prošlapanou cestičku duchařského hororu se satanistickým motivem. Škoda, ta psychologická a mysteriózní rovina, která pracovala s neznámem, byla pro mě mnohem zajímavější a vyústění považuju spíš za zlomyslný podraz ze strany Ari Astera. Z hlediska logiky vystavění příběhu se závěrečná část bohužel s tou předchozí poněkud nešťastně tluče a jako divák s ní nejsem příliš spokojený. Buď na mě rejžo vyrukuj s něčím atmosférickým, co si vystačí s přesnými zásahy na mé emoce a psychiku a neprozrazuje mi vlastně vůbec nic o tom, co je podstatou neznámého zla, nebo mi představ komplexní fungující mytologii světa, do kterého mě chceš pozvat. Tím druhým je zdařilé obsazení, kdy především Toni Collette a Milly Shapiro představují pro snímek opravdový poklad a dalo se s nimi pracovat ještě mnohem intenzivněji. Podobně dokonale funguje hudební stránka filmu, která vyvolává tíseň a vzrůstající pocit deprese a zmaru. Právě oni jsou důvodem, proč se nakonec přikláním ke čtvrté hvězdičce. Celkový dojem: 70 %. ()
Přiznám se, že závěr mi přišel strašně dementní a původně u mě shodil hodnocení o jednu hvězdu. Po rozmyslu zůstávám výše, protože Dědictví se mi jeví jako velmi zdařile zrežírovaný horor, který zdaleka netěží jen z několika vybraných děsivých momentů. Je to takový "celistvý" film, u něhož první polovina/třetina není jen jakýsi typický prolog hororu k nadpřirozenému běsnění, ale také samostatně funguje jako drama. 7/10 ()
Galerie (77)
Zajímavosti (21)
- Natáčelo se ve městě Salt Lake City a dalších městěch Utahu (USA). Točilo se 32 dní. (Tomas_TM)
- Celý interiér Grahamova domu byl postaven na zvukové scéně. (LUKICKK)
- Socha Paimona so zvláštnou svätožiarou v závere snímky bola inšpirovaná záberom z poľského filmu Popol a diamant (1958) od Andrzeja Wajdu. (slord)
Reklama