Devadesátky

Jonah Hill rozhodně nenatočil pouhé nostalgické porno jak by se dalo dle trailerů očekávat, obraz devadesátek vykresluje opravdu povedeně, ať už je to díky jeho detailním vzpomínkám na své mládí a celkové znalosti toho co v devadesátkách frčelo nebo díky výborné kameře Christophera Blauvelta, který využívá super 16 mm film, ten dodává Mid90s zrnitou špinavost, která na vás ty devadesátky přímo dýchne a k tomu připojuje rozlišení obrazu 4:3, které ihned evokuje podomácku vyrobené skejťácké filmy z tohoto období. Po estetické stránce je Mid90s opravdu vyladěný film a je vidět, že nad jeho vizuální podobou Hill dumal hodně dlouho. Trochu ale zapomněl, že ke kompletnímu filmovému zážitku je potřeba i kvalitní scénář. Mid90s po dějové stránce působí jako pouhá sbírka událostí, které Hill vylovil ze své paměti a poskládal je za sebe. Film obsahuje spoustu událostí, které působí úplně mimo děj a jsou nedotažené do konce, jindy to vypadá jako by se Hill bál říznou trochu hlouběji do divákova podvědomí, Mid90s tak často působí, že jen kloužou po povrchu a je to velká škoda. Jonah Hill natočil skvělý stroj času, který dokáže od prvních vteřin naplno přenést diváka do let devadesátých a v tomhle ohledu Mid90s jako prvotina působí velmi vyzrále, kde však bude muset Hill do budoucna hodně zabrat je vytváření dějové struktury. 70% (30.12.2018)

Film má poetiku něžnou, ba křehkou, třebaže ji zpestřuje kanonáda vulgarit, tak příznačná pro teenagerskou snahu působit dospěle. Hlavní postava 13 letý chlapec se pere s osamělostí. Nikterak objevné, ale nakažlivé Devadesátky přesně vystihují náladu okamžiku, kdy se parta zdá být nejdůležitější věcí na světě a čtyřicet dolarů představuje nedostižný poklad. Kdy touha zapadnout, zavděčit se a získat si uznání zkušenějších kumpánů nese podobu obdivovaného vzestupu z úrovně „hustej na megahustej“, kdy „rodiče jsou dementi, já nechci na Harvard, ale žít“ a do flákačské romantiky zapadají znaky konkrétní doby od muziky po módu. Potíž tkví v tom, že bezstarostné jízdy vlastní pamětí produkuje každá generace a že jsou si navzájem podobné až k nevíře. Nostalgický úsměv nad věčnými projevy revolty vroubí současně strach o hrdiny. Třeba když je roztomile nejistý panic zatažen do milostných hrátek uvozených dívčím konstatováním „jsi ve věku, než se z kluků stanou kokoti“. Zdá se mi to trochu idealizované. Pokud se začínající filmař může opřít v nezávislé produkci o vlastní zkušenost, získá si diváckou důvěru snáze než lukrativní studiovou zakázkou sériového filmu bez vůně, chuti, barev a autorského rukopisu. (29.11.2020)

Nostalgické filmy a příběhy jsou fajn, mají-li co říct. Tenhle film mě částečně zklamal tím, že je to prostě jen sled scén a událostí bez výraznější příběhové linie, bez pořádného děje, bez nějaké zapamatováníhodné scény, díky které bych si ho dokázal vybavit i za delší dobu. Vlastně je to celé takové na pohodu, občas nějaký konflikt, aby se neřeklo, a než jsem stihl jako divák začít sympatizovat s aspoň nějakou postavou, nastal konec. Filmu se nepovedlo mě vtáhnout do děje, mnohdy jsem u filmu myslel i na řadu jiných věcí s filmem nesouvisejících, a tak to vlastně kolem mě jen tak profrčelo stejně jako ta partička na skejtu na kinoplátně, která se poflakuje, řeší život, skejt a holky a snaží se přežít v té zvláštní době, které se říká devadesátky. Neříkám, že film byl vyloženě špatný, ale nebyl bohužel ani dobrý. Taková typicky průměrná nostalgie na pohodu, která nenadchne, neurazí a ve výsledku je vlastně člověk rád, že to viděl, ale nic to v něm nezanechá. Maximálně tak pocit nebo spíše něco jako vzpomínku na to, jak to bylo fajn, když člověk v 90. letech jako dítě nemusel řešit žádné starosti a povinnosti a jen plul životem. A to je vlastně to krásné, co mi film nabídl. [27. Art Film Fest Košice] (18.06.2019)

Pro ty, kteří v polovině devadesátek vyrůstali, to asi bude o poznání větší pecka než pro nás ostatní. Já tou dobou sotva začínal chodit do školy a navíc Čechy přeci jen nejsou stejný jako prosluněná Kalifornie. A i díky tomu mi to přišlo takový nijaký a hlavně na začátku jsem se docela nudil. Uznávám, že mladej Sunny Suljic hraje jako o život a že Jonah Hill má tuhle dobu dobře zmáknutou, ale mě to nestačilo. A i když přeci jen gradace v závěru přišla, tak mi chyběl nějaký větší děj. Zajímavý je, že tam v soundtracku vedle sebe hraje Nirvana a pak i písnička, kterou předělal Aleš Brichta. (13.12.2019)

[KVIFF 2019] Pominu fakta kolem toho, že jsem se na film dostat hrozně chtěl, ale zapomněl si pas jako debil poprvé v životě, ale když mi ďábel zavřel dveře, tak mi otevřel okno v podobě lístku, který jsem objevil z ničeho nic. Film je situovaný jednoduše do devadesátých let. Což málokomu co řekne. Mne a spoustě dalším lidem okolo mé generace to však řekne dost. Hill ve svém debutu vsadí na komedii s vážným tématem okolo a natočením na 4:3. Neherci, nebo alespoň počáteční se blýsknou, že to není možné, humor funguje velmi dobře i s vyhrocenými situacemi. Sunny jenom září. Je zde vyvolána nostalgie, kterou jste vlastně ani třeba nikdy nezažili, ale to vám nevadí, protože je to natočeno velmi dobře, kdy vy se necháte jenom unášet na vlně let minulých spolu s autentickou hudbou, kde nezáleží na vašem vkusu, protože to prostě sedí. A Reznor s Rossem dělají svou práci tak jak mají. Vsadili na klasiku, nekonfliktní, lehkou a melancholickou pohodu. Hill napsal symfonii. Vy už jen můžete sedět a vychutnat si ji. Přejeme příjemnou zábavu. (07.07.2019)