Tísňové volání

» Škandinávska minimalistická ultra - záležitosť, ktorá exceluje v hraní si s divákovými očakávaniami « 『 Kamera Jaspera Spanninga po celý čas neodlepí svoj zrak od charakterného Jakoba Cedergrena 』Vskutku je neustále pred kamerou, ktorá ho sníma úplne zblízka, ako sa len dá. Tento zaujímavý švédsky herec si zahral postavu Asgera Holma - operátora linky tiesňového volania. Táto štandardná, ale dôležitá profesia, práca sa vyznačuje byť v neustálom strehu, keď hocikto zavolá. Je to bežná rutina, skrátka - každý deň si odkrútiť svoju šichtu, ktorá sa stáva už akosi stereotypnou. Ale nikdy nehovor nikdy. Čoskoro konfrontovaného, bývalého policajta Holma čaká súdne pojednávanie, ale ešte predtým potiahne svoju smenu do vyčerpania. Prečo ? Lebo mu zavolá jedna rozrušená žena menom Iben, a to je hlavný spúšťač následných udalostí... _Po prvé : Absolútne sa nepohnem z budovy, ba čo, maximálne sa ide z miestnosti do miestnosti, čiže máme tu stiesnené priestory, hotová klaustrofóbia, ako hrom ! Po druhé : Nikdy neuvidím ani na stotinu vedľajšie postavy, s ktorými Asger komunikuje prostredníctvom signalizačnej linky, všetko je na predstave daného filmového konzumenta, ako naloží so svojou fantáziou ? Po tretie : Je to strhujúce, ani na moment sa nepozriete na hodinky, to vám garantujem ! Po štvrté : Má to samozrejme svoju výhodu i v tom, ako sa na to v konečnom dôsledku vôbec pozeráte, ako to vstrebávate, čo je vám predkladané ? Ide o hru na diváka. A po piate nakoniec : Nachádza sa tu minimum strihov, a tak máte pocit diania na živo, že to prežívate takmer v reálnom čase. PS : Dostalo sa mi pekného, sviežeho, vizionárskeho sprestrenia na ani nie 90 minútový filmový večer, že ani Asger Holm nevedel, že si tak „spríjemní a predĺží” pobyt v robote. Mne to bohato stačilo, ale aj jemu to čosi prinieslo... (11.01.2019)

Vždy je radost sledovat scénář, který má na svědomí inteligentní člověk. Seveřané mají neuvěřitelný cit pro podobné snímky. Divák sleduje běžný pracovní den sympatického chlapíka na tísňové lince. Moc se mi líbilo, že na mě ze všech stran neútočily nějaké úžasné výmysly, nýbrž jsem sledoval takřka až rutinní postup při únosu, přesto to tvůrci zmákli tak dobře, že snímek dokázal být celou dobu velmi intenzivně napínavý. Hlavní hrdina jednal a postupoval velice logicky a věrohodně. Tedy minimálně zpočátku to byla pravda. Postupem času snímek přeci jen začíná rezonovat na hraně uvěřitelnosti. Divák společně s hlavním hrdinou odkrývá střípky skládačky a dává si před očima dohromady zcela zřetelný obrázek o situaci, která se kompletně celá odehrává na telefonu. Moc se mi líbil hezky vymyšlený zvrat. Celkově z mého odborného pohledu příjemně depresivní dánská nálož. Slabší 4 kousky. (30.07.2019)

Přestože kamera prakticky nesleze z hlavního hrdiny a nikdy neopustí jeho pracoviště policejní telefonní ústředny, tak je tento thriller nesmírně napínavý a dokonce schopný překvapovat nečekanými zvraty - a to se v něm prakticky pořád jenom telefonuje. Divák ale přitom postupně odhaluje nejen kriminální případ krizového telefonátu unesené ženy, ale i zázemí a charakter hlavního hrdiny včetně jeho osobních problémů a zároveň i psychicky náročnou rutinu operátorů tísňových linek obecně. Hodně muziky za minimálních prostředků, maximální komornost, ale také maximální efekt. (29.06.2018)

Nejnovější příspěvek do mého oblíbeného subžánru komorního telefonního thrilleru/dramatu a la Telefonní budka, Pohřbený nebo Noční jízda, také postavený na dramatu jednoho muže v omezeném prostoru a v reálném čase. V podstatě s tím mám dva problémy - je to na mě až moc přehledné (byť je v závěru nastolenou situací brutálně zatřeseno) a ty dva kancly prostě nejsou tak sexy a extrémně minimalistické jako telefonní budka nebo rakev (odkud se navíc hrdinové nemohli hnout) a ani nemají magickou atmosféru noční dálnice. A ani herecky mi to nepřijde tak zázračné - Tom Hardy v Noční jízdě předvedl úplně jiné charizma (a měl i propracovanější postavu). Každopádně solidní thrillerová podívaná s pár silnými okamžiky. (08.07.2018)

Subjektivně odtrpěné páchání dobra a Intenzivní hra kontrastů. Jak těch vizuálních v podobě světla a tmy v obou pracovních místnostech, tak zvukových v případě nervózního ticha i do morku kostí se zařezávajících vibrací či vyzváněcích tónů. Za nejatraktivnější devízu ale beru kontrast významový, kdy jediná věta na záznamníku dokáže na diváka dopadnout pokaždé úplně jinak. Nebudu se hádat, že nejde jen o dusivou žánrovku, ale tak povedenou, že se k sílící šeptandě rád přidávám. (29.07.2018)