Tři blízcí neznámí

Čítal som tu veľmi trefný komentár. A síce: z rozprávky do dystópie..... A inak to veru ani nie je. Dynamický, akčne a zábavne strihaný (rekonštruovaný) úvod vystrieda krutá, tragická realita (zväčša konverzačná). Nad podobnými zásahmi do životov iných ľudí sa mi skutočne zastavuje rozum. Veď predsa sloboda siaha len potiaľ, kde začína sloboda kohosi iného. Tak by to malo byť a tak by sme sa mali správať. Inak dokument stojí najmä na kuriozite príbehu trojčat. Emocionálne však najmä v závere funguje a vysiela jasnú správu do sveta. Niekedy aj toľko úplne stačí. (06.12.2020)

Naprosto nechápu jak je možné, že má tento "dokument" takto vysoké hodnocení, když nemá prakticky žádnou přidanou dokumentární hodnotu. Podle všeho se jedná o jednoduchý televizní dokument, což potvrzuje i jeho stopáž, která je v půlce přerušena dvouminutovým opakováním typu "viděli jste". Pokud si někdo předtím alespoň otevře Wikipedii tak se během chvíle dozví přesně to samé jako v tomto díle. Dokument staví na rozhovorech se sourozenci, jejich přáteli, rodinou a na jejich dojmech a osobních pocitech bez toho aby dal prostor k vyjádření i druhé straně nebo odborníkům na tuto problematiku. Navíc pravidelně dochází k situaci kdy dokument řekne určitou informaci a během pár minut jí popře. O samotném důvodu rozdělení se nedozvíme vůbec nic, kromě informace, že šlo o studii z 50-60.let, a jediný kdo se k ní vyjádří je asistentka, která sama říká, že jen občas zaslechla něco v kanceláři a asistent, který na dvacetileté studii strávil 10 měsíců, ale neví k čemu byla, jak byla nastavena ani jak se měla vyhodnotit, pouze popisoval chování dětí. Režisér se nám snaží vnutit pocit, že jde o velmi rozsáhlý problém, kolem kterého je obrovské utajení a že nikdo vlastně neví jestli za rohem nebude mít dvojče. Podle záběrů na veřejný popis dokumentů ke studii uložených na Yale se studie týkala celkem 9 dětí. Ke stejnému počtu dojdeme i když sečteme děti o kterých se zmiňují ostatní aktéři. Tedy rozhodně nešlo o rozsáhlou studii, protože 9 dětí prostě není ani rozsáhlý ani reprezentativní vzorek z kterého lze usuzovat statisticky významné výsledky, a tedy se není čemu divit, že nebyla publikována a ani nejde o velké množství účastníků jak se nám dokument snaží tvrdit. Navíc se nám snaží nastínit jakousi konspiraci, že se k záznamům nedá dostat protože určitá společnost nedala svolení, ale nedají možnost dané společnosti se vyjádřit. Vidíme jak jeden z bratrů volá a mluví s kancelářským chudákem, který samozřejmě vůbec nemá tušení o výzkumu před desítkami let a řekne mu, že se pokusí najít někoho kdo mu k tomu něco řekne. Co jiného by měl říct, kdyby o výzkumu věděl, pak by to teprve bylo podezřelé. V další scéně je jim voláno znovu, ale odpověď se již nedozvíme, protože je místo ní hudba. Nulová přidaná hodnota, vzájemně si odporující tvrzení v průběhu dokumentu, jen hromada pocitů bez reálných podkladů, o studii stále dokola slyšíme jen, že o ní nikdo nic neví a ještě k tomu snaha o manipulaci, aby těch pár informací vypadalo bombasticky. Kolik asi bylo v 50-60. letech rozděleno dvojčat prostě protože bylo opravdu jednoduší je udat do rodin na adopci? Víte to? Já ne a tenhle dokument vám rozhodně odpověď nedá a ani se o to nepokusí. Sami aktéři na konci přiznávají, že to jak jsou si podobní vlastně bylo jen o tom, že to dokázali správně sehrát a tedy byli zajímaví pro televizi. A z toho těží dodnes. Někdy je prostě potřeba zapojit kritické myšlení a nad tvrzeními, které vám někdo předkládá se trošku zamyslet. (26.09.2019)

Dohrávaný a stylizovaný dokument přináší víc otázek než odpovědí a je to dobře. Tohle jsou záležitosti, nad kterými by se lidé měli zamýšlet. Ovlivňuje nás víc výchova nebo geny? To je sice hlavní střet, který se dokumentem vine, ale neméně důležité jsou i jiné otázky. Jak s námi pohne ztráta v raném dětství, jak nás ovlivní prostředí? Změní nás to, že nás někdo pozoruje? Jak se s tím vypořádat v dospělosti? Nakolik je možné hrát si s lidskými životy? _____ Odpovědi na to neexistují. Jistě, to, co se stalo trojici bratrů, bylo jednoznačně za hranou etiky (minimálně), ale kolik takových rozhodnutí o jiných lidských životech lidé dnes a denně dělají? Bezpočet. Třebaže nejsou tak vyhrocené, stejně jsou zasahující. ____ Dokument má subjektivní formu a šponující emoční linku. To, co začíná jako komedie, končí jako existenciální drama. SHRNUTÍ: Taky jsem v pokušení tomu nevěřit. (19.07.2019)

Hráli si s osudem lidí, aby posléze zjistili, že nejsou o nic moudřejší. Vcelku civilně pojaté a bratři se k svému osudu vyjadřují až překvapivě uměřeně, podobně jako je nechává docela klidným vztah k matce. Poněkud překvapivě jedna úctyhodná dáma prohlašuje za v zásadě prokázané, to co osud z jednoho bratra zásadně popírá. (01.06.2019)

Hodnotím především ten zajímavý, fascinující příběh, námět na hollywoodský velkofilm jako vyšitý. Ale druhá část dokumentu, zaobírající se zákulisním pozadím oné (jistě neetické) studie, naznačující snad dokonce jakousi tajemnou konspiraci, mi přišla dost lacině senzacechtivá a zároveň dost povrchní až bezobsažná, zcela ve stylu americké bulvární žurnalistiky. A k oněm závěrům? Ano, výsledky jsou opravdu překvapivé. Za náš psychický vývoj, za naše chování, za naši tzv. osobnost, mohou sice z velké části naše genetické dispozice, ale z další velké části také i rodinné prostředí a výchova. Tohle zjištění mi opravdu vyrazilo dech, něco takového jsem dodnes vůbec netušil! P.S. A hlavní slovo má stejně karma, i když materialisti to určitě neradi uslyší. (31.01.2021)