Tenkrát v Americe

Ač se o to mnoho komentářů snaží, Leoneho klenoty s poetickým "Once upon a Time" v názvu jsou naprosto nesrovnatelné. Do svého vysněného díla totiž Mistr vložil snad všechny žánry. Našel jsem tu klasická krimi schémata, tvrdou gangsterku, srdceryvné drama a i přes svou drsnost také silnou a upřímnou romantiku, to vše s mírným oparem sociální kritiky. Při zhlédnutí režisérské verze si nedokážu představit jedinou scénu, kterou bych mohl postrádat. Vyjmenovávám tady jednotlivé aspekty, ale sílu tohoto monumentu stejně nelze popsat slovy. (13.04.2006)

Monumentální dílo, epická freska mafiánova života z vysněné a snad i malinko zkreslené Ameriky. Nechronologické vyprávění, spousta menších epizodek a přesto film nepůsobí nikterak roztříštěně, scény se totiž slévají v jednou monstrózní, emocionálně hutně podbarvenou, výpověď o trochu více hořkém, než-li sladkém životě. Tenkrát v Americe má pár surových, nekompromisních scén, realisticky vykreslujících drsné gangstery z ulice, ovšem umně je vyvažuje jemností a poetikou zejména v etapě mládí postav. Záběry jsou táhlé, tempo pomalé (v závěru až moc), režie sebejistá a stopáž rozhodně ne přemrštěná, ba naopak po opakovaném zhlédnutí bych si troufal tvrdit, že některé události byly nepříjemně zkráceny, popř. pár postav zasloužilo více prostoru. Menší problém jsem měl s emocionálně příliš podbízivou (vlezlou) hudbou, to si myslím, že takto propracované dílo nemělo ani za potřebí, jinak je to ale klenot... 9/10 (12.12.2007)

Hrozně rád bych napsal o tomto vysněném projektu Sergia Leoneho, kterému věnoval mnoho let svého života, že mně na začátku pohltil a na konci jsem nechtěl vrátit se zpět do reálu. Bohužel to mohu říci pouze o první půli, zejména časového údobí Noodlesova dětství, které bylo krásně a citlivě natočeno. Zbytek však......Tak především, to, že tento vysněný Leonův epos vůbec nenudí a nepůsobí rozvleklým dojmem ani přes téměř čtyřhodinovou stopáž, je jenom díky Leonemu režijnímu mistrovství. Bohužel trochu selhává na poli scenáristickém. Jakoby si Leone naložil příliš velké sousto, nebo jak zde správně poznamenává betelgeuse, jakoby Leone točil seriál, ze kterého pár dílů poztrácel a zbytek umně slepil dohromady. Některé postavy jsou nedořčené, občas je těžko věřit motivům jejich jednání. Třeba postava Joe Pesciho - slibně nakousnutá, záběrem u nemocničního výtahu jako by dával režisér tušit "Pozor, pořád je ještě tady!", ale najednou se někam vytratí a ve filmu se již nepochopitelně neobjeví. Jamesi Woodsovi jsem v samém závěru nevěřil ani vteřinu, stejně jako jeho zamýšlenému skutku a vůbec celá pointa ohledně něho mi přišla dost nevěrohodná. Ovšem co rozhodně nutno ocenit, je naprosto precizní, do nejmenších detailů propracovaná výprava, vizuální vykreslení doby tří rozdílných etap 20.století. Leonův perfekcionismus šel tak daleko, že třeba i kvůli jednomu krátkému záběru byl ochoten "kočírovat" stovky komparzistů, věrohodně dobově okostýmovaných a pohybujících se v perfektních kulisách. I namaskovaný zestárlý De Niro vypadal excelentně, snad jen trochu zaráží, že se tvůrci ohledně namaskování příliš nezatěžovali postavou Deborah, na které rozdíl 35 let nebyl vůbez znát a téměř šedesátiletá žena vypadala pořád jako dvacetiletá slečna. Celkově vzato, jsem spokojen, ale s klidem mohu prohlásit, že TENKRÁT NA ZÁPADĚ zůstal nepřekonán. (20.09.2004)

Tenkrát v Americe byl film, na který se Sergio Leone dlouhá léta připravoval a který měl být vyvrcholením jeho tvorby. Ve skutečnosti se stal vrcholným průšvihem a patrně Leonemu o pár let zkrátitl život. Už najít producenta bylo extrémně obtížné, protože při známé Leoneho pečlivosti se náklady šplhaly nebezpečně vysoko. Navíc film byl nesmírně dlouhý a pro poměry první poloviny 80. let to platí dvojnásob. Producent si jednoduše nedokázal představit, že by čtyřhodinový biják byl pro diváky akceptovatelný, a protože ve Spojených státech je producent fakticky majitelem filmu, naložil s ním po svém. Sestříhal ho na polovinu a takto zmršenou verzi pustil do kin. Protože Leoneho příběh se odehrává ve více časových rovinách, vznikl nešetrnými zásahy paskvil, který kritika strhala a diváci vypískali. Z filmu se stal jeden z nejhorších propadáků desetiletí a vzhledem k výši nákladů znamenal pro Leoneho faktický konec režijní práce. Rehabilitace se až do své smrti nedočkal, ta přišla až o šest let později uvedením původní režišérovy verze do distribuce. Ano, je to velmi dlouhé, ale je to zároveň velmi poutavé, profesionálně natočené a velkolepé. S odstupem doby hodnotí filmoví fanoušci i odborná kritika Leoneho snímek jako jeden z nejzásadnějších v americké kinematografii. Pro řadu herců šlo o vrchol filmové kariéry, v některých případech, pravda, poněkud předčasný (Elizabeth McGovern). Celkový dojem: 90 %. (08.01.2008)

Zfilmovaná nostalgie. Jsou snímky, pro které je i maximální hodnocení příliš těsné. Leoneho magnus opum takovým dílem je. Těžko ho však adekvátně zhodnotit, jelikož i po letech uvedená čtyřhodinová verze, je stále příliš krátká na to, aby zcela odkryla veškeré dějové linky, které měl natočené. Takto zůstává hodně nakousnutých, ale nedořečených. Chtělo by to uvést původně zamýšlený a Leonem vysněný sestřih. Takto zbývá nostalgická historická freska, kterou ohromně citlivě a zkušeně vede přes tři časová období za podpory geniální Morriconeho hudby, famózních herců, úžasné technické stránky i výtečné výpravy. Nejlepší část snímku je ovšem hnedka první třetina. Tam je Leoneho vyprávění nejsilnější, protože nejosobnější. (14.01.2007)