Utøya, 22. července

Důkladná lekce v laciném vypravěčském nátlaku na diváka. Věřím tomu, že pokud je sledující výrazně citlivé povahy, tak ho to skolí, a nemohu tomu upřít minimálně důrazné zobrazení zdánlivé nekonečnosti 72 minut hrůzy - to je ale možná způsobeno spíše tím, že je koncept filmu totálně nudný a řada pasáží nekonečných hlavně pro diváka. Takhle silné a objemné téma bylo přetaveno do plochého vyprávění bez argumentu, které se snaží publikum pouze vyčerpat a nepodněcovat v něm žádné interpretace ani zvědavost. Mnohdy je to díky zvolené formě správně autentické a mrazivé, ale většinou jen zdlouhavé, povrchní a nezajímavé - a to je u takového námětu prostě hrozně špatně. 22 July Paula Greengraase je daleko intenzivnějším zážitkem, neboť se svéhlavě nesoustředí jen na efekt a nebojí se zasadit celé události, včetně utrpení nevinných obětí (pro nějž nemohu nalézt dostatečně lítostivá slova) do značně naléhavějšího a vyzývavě argumentačního kontextu (a ne, film neobhájí ani námitka, že má jít jen o syrový popis drastických událostí na ostrově - i takový popis přece potřebuje osobitě komunikovat s divákem a nenechávat ho půlku dění odzívat). 50% (22.04.2020)

Na předloze filmu Utøya 22. juli spolupracovali hlavně přeživší oběti, o to je pro mě toto podání působivější a mnohem silnější. Vše je bráno pouze z jejich pohledu - kdo zahlédl Breivika, většinou nepřežil. .. Ke konci masakru se ´naštěstí´ útočník střílením bezbranné, vystrašené a zmatkující mládeže unavil, jinak bylo obětí určitě mnohem víc - času měl, kupodivu, dost. .... https://en.wikipedia.org/wiki/Gj%C3%B8rv_Report ... Záměrně, na just mnohému nízkému hodnocení dávám plnou palbu. (28.11.2018)

Klobouk dolů za to, jak tvůrci tento film dokázali natočit na jeden zátah. Dodává to na neuvěřitelné autentičnosti. Jen škoda, že atmosféra se chvíli vytrácí. Přeci jen to těm norskejm policajtům trvalo fakt docela dost dlouho, než toho posranýho Brejvika dostali. Na druhou stranu ale musím říct, že obsah trošku přebil námět, protože i když tento film v sobě skrývá obrovské filmařské kvality, pořád se jedná "jen" o rekonstrukci masakru. A nic víc. Po shlédnutí filmu jsem nicméně musel shlédnout i nějaký dokumenty, abych si o tom udělal větší obrázek. Bejt norskej úřad, pošlu Brejvíka do Guantanáma, aby mu tam za to rozmrdali prdel. To, co občas napíšou noviny o norském věznictví je totiž poměrně k smíchu v porovnání s tím, co provedl. (28.12.2018)

Jedno záberovka z ktorej mrazí. Poppe necháva putovanie svojej hrdinky po Utoyi v rámci naratívu v jednote miesta, deja a času. Sujet je rovný fabule a my sledujeme celú útok in real time. Atmosféru by sa dalo krájať. Film dáva dôraz na realistické zobrazenie, civilnosť a dokumentárne postupy, kedy sa kamera stáva jedným z ľudí čo uteká a schováva sa. Film, ktorý je silný vo svojej výpovedi aj keď neukazuje hrôzy, tých ktorý sa stretli s vrahom tvárou v tvár. Je to niečo, čo si človek po dopozeraní začne postupne vyhľadávať. Je to niečo čo zarezonuje a prinesie smútok. Dôležitý film. (16.01.2020)

sadomasochistická inscenácia skutočnej udalosti. Poppe má veľmi dobre zvládnutý štýl, budovanie a hlavne udržiavanie napätia. Sfilmovanie podobnej udalosti by si ale žiadalo aj niečo iné - aspoň trošku myšlienkového ponoru a interpretácie udalostí, čo by spravilo film relevantným a naozaj výpovedným. Ako (v tomto prípade) nedosiahnutú métu je dobré uviesť napríklad Slona Gus van Santa, v ktorom sa téma streleckých útokov na amerických stredných školách podchytila majstrovskou filmovou rečou, vedúcou aj k analýze diania. Nie len k jeho thrilleroidnému a veľmi plochému vyobrazeniu. Toto je iba atrakcia. (23.12.2021)