Utøya, 22. července

Klobouk dolů za to, jak tvůrci tento film dokázali natočit na jeden zátah. Dodává to na neuvěřitelné autentičnosti. Jen škoda, že atmosféra se chvíli vytrácí. Přeci jen to těm norskejm policajtům trvalo fakt docela dost dlouho, než toho posranýho Brejvika dostali. Na druhou stranu ale musím říct, že obsah trošku přebil námět, protože i když tento film v sobě skrývá obrovské filmařské kvality, pořád se jedná "jen" o rekonstrukci masakru. A nic víc. Po shlédnutí filmu jsem nicméně musel shlédnout i nějaký dokumenty, abych si o tom udělal větší obrázek. Bejt norskej úřad, pošlu Brejvíka do Guantanáma, aby mu tam za to rozmrdali prdel. To, co občas napíšou noviny o norském věznictví je totiž poměrně k smíchu v porovnání s tím, co provedl. (28.12.2018)

Připomíná to táborovou bojovku, ale tentokrát na ostro, v panice a s desítkami mrtvých. Ocitáme se uprostřed kempu na norském ostrově Utøya. Od prvního výstřelu prožíváme společně s postavami více než hodinu vyhroceného boje o život, plnou zmatku, strachu a nejistoty. Netušíme, co se děje, odkud přijde výstřel, kolik útočníků je a kam utéct. Každá minuta je nekonečná a pomoc nepřichází. Vidíme umírat mladé lidi a to, že jakékoliv neuvážené rozhodnutí se nemusí vyplatit. Na Utøye došlo k mnoha chybám, zejména ze strany policie, která reagovala příliš pomalu, a následky byly fatální. Snímek, bolí a nenechá nikoho se nadechnout. Divákům však nepřináší jen další drastický biják, ale hlavně zprávu, že je sice chyba žít stále ve strachu, ale nebýt na rizika připraven, je chybou mnohem větší. (04.07.2018)

Intenzivní zážitek. Vlastně taková teroristická verze Nolanova Dunkirku v tom smyslu, že se pracuje čistě s emocemi strachu, paniky a zoufalosti, bez toho aniž by byl kdykoliv vidět nepřítel či smrt (až na pár výjimek). Kamera sedí k typu filmu, ale i tak je místy dost rušivá, každopádně to vynahrazuje způsob, jakým divák veškeré emoce je nucen prožívat s táborníky. Nemůžete si pomoct a v hlavě říkat: "No, tak nebuď blbá, teď musíš být ticho, utíkej." A to se mi už u filmu dlouho nestalo. Morálně mi na filmu bohužel vadí, že byl natočen tak brzo. Chápu, že se snaží o osvětu a varování, ale zároveň vydělává na tragické události stejně jako fakt, že nyní vznikají dva filmy o klucích v thajské jeskyni. (01.08.2018)

Nejsilnější zážitek z letošního filmového festivalu Cinematik. Autentický, depresivně a hlavně technicky a herecky překonává další filmové standardy. Technicky kamerou na jeden záběr, bez jediného střihu a hlavně herecky (neherci podávají emocionálně zdrcující výkony). Andrea Berntzen překonává herečku Laia Costa z Victoria (2015). Nepamatuji takové ticho v kině v závěrečných titulcích a odchodu z kina. Síla. [MFF Cinematik 2018] (16.09.2018)

Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50% (09.07.2018)