Sedící slon

Kdo kdy měl možnost položit otázku Bélu Tarrovi, tak musí uznat že Hu Bo, jakožto jeho žák, se dožil překvapivě vysokého věku. Ten tarrovský vliv tam vidět je. Tentokrát akorát umírající velrybu nahrazuje příslib sedícího slona a my jsme tentokrát v závěru stále ponechání v naději, že v něm postavy najdou co hledají. Jenom ta sebevražda režiséra po dokončení filmu tomu trochu přidává trudného kontextu. Sedící slon samozřejmě i v rámci pečlivé snahy o vykreslení bezvýchodnosti pozic většiny zúčastněných, má tendence budit v člověku dojem nějakého ultimátního díla na poli apatické deprese, kdy je ale třeba být opatrný, protože stále je to "jen" velmi ambiciózní debut, který má své chyby, většinou vycházející z Hu Bovi mladistvé velkopanskosti. Mnoho scén není moc dobře inscenovaných (jednou dokonce jeden z herců viditelně podlézá pod kamerou na druhou stranu jejího rámu), kamera opakuje většinu času ten stejný pohyb a v tom usnaženym osmnáctiminutovym záběru se nelze zbavit pocitu, že herci se v něm už vyloženě flákaj, protože neví, co v něm mají tak dlouho ještě dělat. Závěrečná scéna s hákisákem ve světlech autobusu mě pak ale nějak zvláštně zastihla nepřipraveného a dostala se mi zvláštně blízko. A to nemyslím tím, že to byl poslední záběr nebo co na jeho konci zazní. Ale prostě to, co se v ní v tom stmelení z unavené všednosti tak nějak normálně děje. (06.05.2024)

Na první dobrou za 4*; solidní sociální drama neveselého rázu v bezútěšné industriální šedi čínského města. Jenomže pár dní po projekci jsem se v myšlenkách k filmu neustále vracel. I ve snech mi nedal pokoj. Po druhém shlédnutí je rozhodnuto: čistých 5*! Sledujeme čtveřici lidí přežívající každodenní všednost, kteří jsou už v podstatě prázdnými schránkami bez duše v ošklivém světě, který snad už nic krásného nemůže nabídnout a kde je každý jepičí okamžik štěstí nemilosrdně zničen. Zbývá jen mlčky tuto skutečnost přijmout, plahočit se životem a pak jednoduše zemřít. Je svět opravdu pustina? Ať už je, či není, věřím, že každý se může vydat na výlet za sedícím slonem, doufat ve změnu či se alespoň hluboce zamyslet. Velká škoda, že režisér Hu Bo nenašel toho svého slona. Tento jeho mistrovský epitaf působí na první pohled sice nenápadně, ale zaryje se člověku do podvědomí, kde neustále působí. (28.11.2020)

Opojné mistrovské veledílo zobrazující svět jako kruté a nespravedlivé místo k životu prostřednictvím poeticky provázaných příběhů čtyř postav, jejichž životem otřese sled osudových událostí. Všechny hrdiny (sedmnáctiletá dívka zažívající trpké chvíle se svou matkou, její spolužák, který omylem shodí jiného spolužáka ze schodů, shodou okolností bratra majitele kulečníkové herny, který je svědkem sebevraždy svého nejlepšího kamaráda, a starý muž, který je v malém bytě přítěží pro svou rodinu) sdílejí stejnou pasivní netečnost a rezignovanost a aktivně se projevují jen v kritických okamžicích ohrožení a i tak má jejich činnost obvykle (sebe)destruktivní důsledky. Film, jenž provází aura snímku, jehož debutující režisér se zabil po jeho dokončení, se v tomhle ohledu dá brát i jako klíč k pochopení člověka, který o sebevraždě uvažuje, což ale neznamená, že by v něm neměly místo motivy jako naděje či vykoupení. Hu Bo byl každopádně ohromný talent, natáčející svůj film v sérii předlouhých a neskutečně promyšleně komponovaných záběrů se složitými dialogy a důmyslnou návazností. Výborně obsazení civilní herci předvádějí naprosto precizní a dokonale věrohodné výkony. Čtyřhodinová délka je na první pohled trochu překážka, konzistentně plynoucí a pomalu vyprávěné dílo nicméně dokáže upoutat od první do poslední minuty, s přibývajícím časem je čím dál zajímavější a neustále se v něm odkrývají nové informace i nové zvraty, postupně gradující do perfektně vybudovaného finále, plného empatie a vzájemného porozumění. (01.07.2018)

Kde je Man-čou-li nevím, ale jistě vím, že je tam "katatonický" slon, který stále jen sedí. Nehýbá se proto, že má strach z pohybu. Negativní katatonie má tyto příznaky: stupor, mutismus, negativismus, vosková ohebnost, povelový automatismus. To všechno můžeme sledovat v různých fázích u všech čtyřech postav, které jsou tu kladeny do popředí. Z filmového pohledu jsem zpočátku uvažoval o návaznosti na Tsai Ming Lianga, kterého mám rád, ale nakonec jsem tuto vazbu definitivně zavrhnul. "Sedící slon" (v konstrastu k "Sedícímu Býkovi") je originál, ale může být precedentem další filmové produkce o společnosti, v níž se na poznámky nereaguje, na otázky neodpovídá, na návrhy odpovídá "nemám čas", "mám už něco jiného" nebo "nestíhám", o společnosti, jejíž složité a propletené vztahy, a z ní vyplývající závazky a povinnosti, paralyzují jiné vztahy, které by snad ještě byly schopné rozdmýchávat vášeň a probouzet radost. V Man-čou-li je slon, který řve. (25.10.2019)

Čtyřhodinová skladba z dlouhatánských záběrů v tarrovském stylu (sám maďarský mistr je velkým obdivovatelem tohoto kousku) vyprávějící příběh čtyř protagonistů během jednoho dne kdesi v Číně uprostřed ničeho. Jednoduchá zápletka, k jejíž vylíčení by samozřejmě nebylo třeba takové stopáže, není to nejdůležitější. Tím je sdílená pesimistická představa světa hlavních postav, kterou sebou příběh nese. Zákeřného světla kde i ti nejbližší jsou vám těmi nejcizejšími, světa v němž se lidé snaží přežít pod rouškou cynismu, nebo se proti němu pokouší agresivně vymezit, ale v němž zůstanou za každou cenu osamoceni a utopeni v naléhavém pocitu smutku jen s nepatrnou nadějí na nějakou změnu, která je v nedohlednu a také pravděpodobně nikdy nemusí přijít. Pro mnohé film nekoukatelný kvůli své délce a pomalému tempu, pro ty vnímavější jistě také zdrcující, ale právě díky tomu jakou rezonanci film dokáže v divákovi vyvolat nejen pomocí své stopáže, která je po nutném naladění se na trvání filmu jistě optimální. První hodina nebo možná dvě jsou pomalým rozjezdem, kdy je velmi zřídka užíváno nediegetické minimalistické hudby, frekvence jejího užívání se však v druhé půli razantně zvýší a jsou to právě zejména scény, ve kterých s obrazem hudba koexistuje, jež jsou těmi nejpůsobivějšími. (19.06.2022)