Tři veteráni

Pohádka k níž mám poněkud zvláštní vztah. Mám rád humor Jana Wericha i Zdeňka Svěráka, mám rád Hrušínského, Čepka, Somra, Satinského i Lasicu, mám rád pohádky, mám rád spoustu scén téhle svérázné pohádky, ale nemůžu si pomoci, jako celek mi nějak nikdy moc nesedla. Když se k ní nachomýtnu, podívám se (jako teď), pobavím se (jako teď), ale že bych měl někdy chuť jít a pustit si ji sám od sebe, to se mi zatím nestalo. (02.11.2011)

Nestárnoucí filmová adaptace Werichovy ryze autorské pohádky je jedním z vrcholů postmoderního přístupu k tomuto žánru. Cenné jsou hlavně všechny ty gagy a nezaměnitelná cimrmanovská poetika. Mimo to, že jde o nadčasovou pohádku, vtělili Zdeněk Svěrák s Oldřichem Lipským do filmové verze hlubší zprávu o fenoménu globalizace...to globalizované balkánské království, kde se na rakouský valčík tancuje břišní tanec, je obrazem dnešního světa... (24.12.2017)

Obecně se říká, že česká kinematografie je především zaměřená na nějakou myšlenku či posleství, které chce přenést na diváka narozdíl od světové produkce (především americké) a tento snímek to jen potvrzuje. Tento Lipského film podle mého názoru není tradiční pohádka, spíš pohádkový film doplněný krásnými Uhlířovskými písničkami a i díky skvělému Rudolfu Hrušinskému se drží kvalitativně docela vysoko. (19.04.2009)

Polopatická pohádková fraška jakoby z dílny Járy da Cimrmana. 1) Pohádka pro dospělé nebo pro děti? Děti cimrmanovský humor asi moc nechápou. Dospělé patrně nenadchne polopatická naivita mravních ponaučení, kterými Werich, ani Svěrák s Lipským nešetřili. 2) Film zaměstnal tvůrčí špičky tehdejší doby - od cimrmanů, Lasici a Satinského, Hrušínského, Somra, skladatele Uhlíře až po Jana Švankmajera, a je to vidět. Typicky cimrmanovské pojetí a vtipy jsou vskutku nesmrtelné. 3) Přesto však to není film, který bych si pouštěl opakovaně nebo u kterého bych seděl pribitý na židli. Ani neumím přesně vyjádřit, proč. (08.08.2009)

Říkám to furt: zlatí komunisti; kdo nevěří, pro toho mám jen jedno slovo: „s velbloudééém“. Proto všemu, co je v tomto filmu kultuhodné, budiž na Bílé Hoře vztyčena socha zlatého velblouda v rudém cylindru. Tři veteráni jsou prvotřídním dokladem, že ať Svěrák tou svou laskavěhumornou lidskostí páchne sebenasládleji, přece téměř vše, na co kdy sáhl, patří do čítanek jakožto kultovní slovesně-kulturní artefakt postfáze národního obrození (ale abych neurazil božstvo: původcem Tří veteránů je národní modla Werich). Hvězdičku bych arci ubrat měl (ani mě nenapadne): sem tam slabší moment, sem tam tlačení na pilu lidové humanity (aby bylo jasno: když se na pilu tlačí, zadrhne se a neřeže); na vině je jak Svěrák, tak všichni tři představitelé titulních postav, což však nic nemění na geniálnosti jejich obsazení; stáří dvou z nich sice působí poněkud nepatřičně, ale vadí? Nevadí. K tomu Lasica a Satinský se Skalskou, Gerendáš (v chacha „životní roli“) i sám Svěrák naprosto dokonalí v tomto království s línými pavouky i obyvateli, jehož vladařská rodina dobře ví, zač je v Pardubicích perník, z nějž nos andělské mrchy vyráží na své famózní Europa tour, to vše pod šťastnou taktovkou velikána české filmové parodie Lipského; jeho bratr v roli trpaslíka solidně ucházející, je to však štramák Kopecký, kdo své doslova pidipostavě věnoval sólo hodné této báječné pohádky; o Uhlířově vkladu věru není nutno ztrácet slov. Abychom nepřehlédli urklasičnost: cesta z války tam a zase zpátky a zase zpátky tam a málem tam zpátky a zpět. Přes zasněžené hory a obratiště je pod frňákovníkem. Ještě při předposledním zhlédnutí jsem neměl valného pochopení pro finální adoraci flašinetu, nástroje podbízení se dětem, či spíše tomu, jak by je dospělí chtěli mít: veselé a hravé vděčné protosubjekty, na nichž lze páchat dobro. Ale nyní, o rok dospělejší, pochopil jsem konečně, že navázat a znovu začít nebylo možno jinde než tam, kde cesta začala, a naprosto ne jinak než vylovením oné osudné kliky. Jo a s humanitou by to nebylo tak zlé, kdyby byl do role sedláka obsazen Smoljak; i symetrie díla by tím dosáhla dokonalosti. (15.02.2012)