Tři veteráni

„Ach, Salzburg! Tam jsem… taky nebyl.“ Popravdě, vzhledem ke skladbě tvůrců a zdejšímu nadšenému jásání jsem čekala víc. Vlastně mnohem víc. Bavil mě Zdeněk Svěrák, křepčící Rudolf Hrušínský a sem tam vydařená hláška, ale ta protiválečná agitka byla přeci jen příliš prvoplánová. Navíc poslouchat na konci pracovního týdne pořád dokola, že dělání je lék, není to pravé ořechové. (07.07.2014)

Tři veteráni v sobě umně snoubí pohádkový příběh s vytříbeným scénářem dua Svěrák-Lipský, kterým se do oné "frňákovníkové" atmosféry podařilo chytře vložit spoustu moderních nápadů, které z filmu udělaly klasiku svého žánru. Kdo by si nepřál, mít alespoň na chvíli jeden z těch kouzelných dárečků? Z hvězdného hereckého ansámblu mě nejvíce oslovili mistr Hrušínský a Svěrák. Nadčasová humorná pohádka (nejen) o tom, co vadí či nevadí. (24.12.2021)

Zažít nudu? – To vadí! –– Presne taký pocit som mal z tohto filmu napriek zaujímavým myšlienkam a skvelému tímu tvorcov. Rozprávková atmosféra tam je, ale neviem, či deti akurát takúto groteskovú rozprávku pochopia. Ja si len pamätám, že som mal traumu logiky z dlhého donekonečna rastúceho nosa. (11.09.2013)

Další úžasná jemná pohádka, se skvělými detaily a kde si herci užívají svých rolí. O lidské chamtivosti, touze po moci a majetku, které je nakonec spravedlivě potrestáno, ale nejdříve musí tři hrdinové projít vlastním očistcem. Vysloužilí vojáci Pankrác (Rudolf Hrušínský), Bimbác (ohnivý Petr Čepek) a Servác (Josef Somr) dostanou od tří skřítků kouzelné dary, aby udělali radost v životě sobě i druhým. Dva ze skřítků jsou obsazeni asi dvěma nejčastěji obsazovanými herci od Oldřicha Lipského (Miloš Kopecký a Lubomír Lipský). Postupně dorazí do království Monte Alba plného nejroztodivnějších lidí. Samozřejmě celník (Milan Lasica), který rád zabavuje cigarety s velbloudem, hostinský (Ladislav Gerendáš: musíte Edu omluvit, je to jen obyčejný pobíječ much: Takzvaný flyboy) či proradný ministr informatiky (Zdeněk Svěrák). Ale především král Pikola (Július Satinský) a jeho dcera princezna Bosana (Vida Neuwirthová), která má oči nebezpečně daleko od sebe a umí z mužů vyloudit vše, co chce. Výsledkem ale pouze je, že veteráni přijdou o své dary a musí prchat pryč. Od skřítků dostanou další šanci, díky jablku frňákovníku, ale opět to díky svým mocenským choutkám Bimbáce pohnojí a musí začít od píky bez darů. Nádherně jemná a velmi zábavná pohádka. (23.12.2009)

Říkám to furt: zlatí komunisti; kdo nevěří, pro toho mám jen jedno slovo: „s velbloudééém“. Proto všemu, co je v tomto filmu kultuhodné, budiž na Bílé Hoře vztyčena socha zlatého velblouda v rudém cylindru. Tři veteráni jsou prvotřídním dokladem, že ať Svěrák tou svou laskavěhumornou lidskostí páchne sebenasládleji, přece téměř vše, na co kdy sáhl, patří do čítanek jakožto kultovní slovesně-kulturní artefakt postfáze národního obrození (ale abych neurazil božstvo: původcem Tří veteránů je národní modla Werich). Hvězdičku bych arci ubrat měl (ani mě nenapadne): sem tam slabší moment, sem tam tlačení na pilu lidové humanity (aby bylo jasno: když se na pilu tlačí, zadrhne se a neřeže); na vině je jak Svěrák, tak všichni tři představitelé titulních postav, což však nic nemění na geniálnosti jejich obsazení; stáří dvou z nich sice působí poněkud nepatřičně, ale vadí? Nevadí. K tomu Lasica a Satinský se Skalskou, Gerendáš (v chacha „životní roli“) i sám Svěrák naprosto dokonalí v tomto království s línými pavouky i obyvateli, jehož vladařská rodina dobře ví, zač je v Pardubicích perník, z nějž nos andělské mrchy vyráží na své famózní Europa tour, to vše pod šťastnou taktovkou velikána české filmové parodie Lipského; jeho bratr v roli trpaslíka solidně ucházející, je to však štramák Kopecký, kdo své doslova pidipostavě věnoval sólo hodné této báječné pohádky; o Uhlířově vkladu věru není nutno ztrácet slov. Abychom nepřehlédli urklasičnost: cesta z války tam a zase zpátky a zase zpátky tam a málem tam zpátky a zpět. Přes zasněžené hory a obratiště je pod frňákovníkem. Ještě při předposledním zhlédnutí jsem neměl valného pochopení pro finální adoraci flašinetu, nástroje podbízení se dětem, či spíše tomu, jak by je dospělí chtěli mít: veselé a hravé vděčné protosubjekty, na nichž lze páchat dobro. Ale nyní, o rok dospělejší, pochopil jsem konečně, že navázat a znovu začít nebylo možno jinde než tam, kde cesta začala, a naprosto ne jinak než vylovením oné osudné kliky. Jo a s humanitou by to nebylo tak zlé, kdyby byl do role sedláka obsazen Smoljak; i symetrie díla by tím dosáhla dokonalosti. (15.02.2012)