An Inspector Calls
Režie:
Aisling WalshKamera:
Martin FuhrerHudba:
Dominik ScherrerHrají:
David Thewlis, Miranda Richardson, Ken Stott, Chloe Pirrie, Kyle Soller, Finn Cole, Patricia Winker, Sophie Rundle, Lucy Chappell, Wanda OpalinskaObsahy(2)
Anglický průmyslník pořádá večeři u příležitosti zasnoubení dcery s perspektivním mladým mužem. V domě se však neočekávaně ohlásí policejní inspektor s tím, že před třemi hodinami zemřela v nemocnici dívka, kterou všichni znali a mohli mít na její smrti podíl... Nová stylová adaptace nadčasového mistrovského díla spisovatele J. B. Priestleyho se odehrává v roce 1912 během rozkvětu průmyslového věku. V napínavém, mysteriózním příběhu, který proběhne během jediné noci a je zároveň tvrdou kritikou třídní společnosti, figuruje prosperující rodina Birlingových. Tu nečekaně navštíví inspektor Goole vyšetřující sebevraždu mladé dívky, jež pracovala v továrně pana Birlinga. Inspektor Goole nekompromisně vyslýchá jednoho člena rodiny po druhém a zjišťuje, že mrtvou každý z nich znal a navíc mohl sehrát významnou roli v jejím tragickém konci. Během vyšetřování vyplouvají na povrch kruté činy, necitelné skutky i temná zahanbující tajemství, která hrozí, že rozervou rodinu Birlingových na kusy a navždy zničí její dobrou pověst. (TV Prima)
(více)Videa (1)
Recenze (79)
Snad to bylo dáno stářím divadelní předlohy, ale celý film mi silně připomněl Cimrmanovu hru Hodina pravdy: https://www.youtube.com/watch?v=jfxV740pGZo . Až na to, že je mnohem delší, sentimentálnější a navíc podbarvený sladkobolnou hudbou. Také mi vadila značná tezovitost snímku. Dobré byly kostýmy, kulisy i herecké výkony - tedy až na herecký projev inspektora Googla, který byl natolik dřevěný, že z něj dělal nejnesympatičtější postavu celého filmu. ()
Detektivka ze staré školy, ve které inspektor po většinu stopáže konfrontuje rodinu z vyšších vrstev s příběhem, jenž stojí za sebevraždou mladé dívky. Vlastně nic převratného, ale díky naprosto preciznímu scénáři, výbornému hudebnímu podkladu a takřka dokonalým výkonům všech zúčastněných je An Inspector Calls nevšedním zážitkem. Snad jen to závěrečné sociální moralizování bych dokázal oželet, ale s koncem přišel i překvapivý prvek mysteriózna, takže se ten levicový výlev dal odpustit. 90% ()
Kdo dával pozor v dějepisu, chápe, proč je ve filmu tolik akcentováno ono dobové nevyrovnané rozvrstvení společnosti (ten váš „socialismus“/“levičáctví“…nemluvě o tom, že v málo které zemi jsou historicky tak moc „úchylní“ na třídění lidí, což v Anglii ostatně přetrvává do teď). A výtky na „divadelnost“ u filmu, který je televizní a k tomu natočen podle divadelní hry, jsou také „trošku“ mimo. Moralistní (když už) dílo bez pochyb je, ale především jde o poctivou, staromilskou britskou detektivku, a to bez ohledu na to, že nesplňuje všechny žánrové atributy (či se od nich přímo odklání) a na závěr se divák dočká něčeho „jiného“. Po herecké stránce „kvalitka“, což se dá říct i dialogových konfrontacích, ale atmosféra a poutavost filmu (a to i přes fakt, že publikum si hned od začátku uvědomuje zainteresování všech zúčastněných) je ještě o stupínek výš. Film pozvolna a nenápadně graduje až do mrazivého konce, který osvětlí, proč že má film na imdb mezi žánry také „mysteriózní“. Já se závěrem až tolik nezápasil, a i díky tomu končím na silných 4*. ()
Přijde mi, že někoho prostě už nasral způsob života a lidi kolem, a potřeboval se z toho vyřvat do kamery. Zvolil si k tomu jednoznačně nejpřijatelnější prostředí, kostýmy, časový úsek dějin i druh postav. Zabalil to do hávu detektivky a nakonec možná i mysteriózna. A proč jako ne!? Nebylo to špatné, ačkoliv se přiznám, že mě překvapilo zdejší vysoké hodnocení. Je na tom znát známka televizního filmu, ale to nesebere na napětí ani špetku. Pobavil jsem se, navíc to bylo velmi inteligentně natočené, s naprostou samozřejmostí nastavená zrcadla a kontrasty společnosti, takže si divák ani nevšiml, nebo mu nevadila, zcela banální zápletka. ()
Aneb jak se dostávat k filmům přes své oblíbené herce (Davida Thewlise). Morální stránku nechám být, i výpravu a kostýmy, ale spíš něco řeknu k divadelním adaptacím. Je to poznat. Prakticky vždy, když je nějaká adaptace divadelní hry (a hra nevychází ještě před tím z románu, případně jiného média - např. Trainspotting), je to poznat. Velmi brzy. Podle monologů postav a hlavně podle uzavřenosti scén. Ať už to byl Nicholsův film Closer (tam jsem si toho všiml poprvé) přes nedávné filmy Bůh masakru a Jméno. U všech je to poznat hlavně na herectví, na neustálé konforontaci a dialogu (není mnoho divadel, kde by se příliš dlouho nic neřeklo, kde by jen postavy seděly vedle sebe u stolu a každá si četla noviny a nic neříkaly několik minut, případně sledovaly konání bez nějakého zastřešujícího monologického nebo diegetického vysvětlení, tak jako to velice dobře umožňuje právě film) a na jedné místnosti, ze které prakticky není úniku (tady se uniká pouze ála Poeův William Wilson). U všech čtyř snímků (tří výše zmíněných a tohoto) mi to nějakým způsobem vadilo a kazilo zážitek. Divadelní hry patří na divadlo. A ve filmu se ani jako divadelní hry hodnotit nemůžou (máme zde fixovaný pohled kamery) a jako film (alespoň u mě) neobstojí. Takže je vždy hodnotím jako něco mezi; na co se rád znovu podívám pro nějaké scény, pro nějaké herce, pro pěkné dialogy, ale málokdy (prakticky nikdy) si je nepouštím znovu celé. ()
Reklama