Zabil jsem Einsteina, pánové...

V EINSTEINOVI se Lipský asi nejvíce a nejzdařileji přiblížil své nesvadbovské literární předloze. Tato konstatace není - a také nechce být - v žádném případě jednosměrnou chválou. Naopak. Zdá se, že zejména v první třetině fimu až chaoticky rozvíjený děj postrádá jednotící prvek. Teprve závěr, ústící do skvěle vygradované pointy tradičně českého smírného řečení ve verzi, která nutně nemusí být prvoplánově očekávatelná, mnohé napravuje a dává také směr syžetu i kompozici již zmiňované úvodní třetiny EINSTEINA. Mnohé v tomto ohledu naznačuje i v bonusech pronesené upozornění režisérova bratra Lubomíra Lipského staršího: že totiž výpravnost se vlastně tvoří i natáčí lépe než výpravná komormí dramata, které je vloženo do úst dávno již zesnulého hercova bratra. Za upozornění stojí i převažující červeň v exteriérech i ateliérových prostorách právě tak jako osobitě pojaté souboje dvou skupin návštěvníků, jimž se doslova pod rukama mění dějiny. Herecky mne nejvíce upoutal Petr Čepek ve své dvourolové einsteinovské kreaci. Česká filmová sci-fi v této nesnadné komedii získala další patrně již i nadčasový příspěvek podle mého soudu naopak o poznání lepší než neméně zajímavý pozdější nesvadbovský filmový budíček ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM opět ve výrazné Lipského režii. (27.01.2008)

Opravdu zajímavá myšlenka, ze všechno, co se v budoucnosti děje může chudák Albert Einstein a nikoliv žena, nebo se snad mýlím? Objevuje se zde úžasná plejáda českých herců. To byl nádherný koncert. Ten jsem si užívala. Zvrat střídal zvrat. O humorné situace není nouze. Ta selfie tyč měla být patentovaná. Vždyť se tu poprvé objevila a ještě ke všemu v našem filmu. (10.09.2020)

Vyskytuje-li se ve filmu výkvět českých herců a zajímavý nápad, už ani není potřeba gejzíru třeskutého humoru, přesto jsem se bavil náramně. Už jenom proto, že sebevíce banální hláška z úst Jany Brejchové je kouzelná. Zobrazení budoucnosti a technické možnosti s tím související jsou tady ve srovnání třeba s pozdějšími Návštěvníky poměrně krotké, ale na škodu to nijak není. Cestování časem a absurdity z toho plynoucí jsou bez problémů k chápání a ústřední téma pádu lustru je nosné a únosné překvapivě až do konce. Kulisy staré Prahy jsou příjemné jako vždy a Janě Brejchové to slušelo jak v secesních kostýmech, tak i v těch futuristických. Závěr sice nutí k zamyšlení, ale protože ještě naplno nepropukla normalizace, není zde nutný morální apel jako v pozdějších podobných filmech. Už jenom proto není fér srovnávání s Kostkovým čajem. (20.11.2008)

Pěkná střelenost, jak už je ovšem u Lipského zvykem. Na svou dobu je film až neobvykle odvážný, nejen pokrokovým scénářem, ale i odvážnými kostýmy a polonahými krasotinkami (včetně Brejchové a Janžurové v průsvitném spodním prádle). Plejáda snad všech herců, kteří tehdy něco znamenali (chyběla snad pouze Bohdalová s Menšíkem) má především na svědomí úspěch tohoto filmu, protože herecké výkony povznáší tento jinak prakticky nerealizovatelný scénář. A ztřeštěné sci-fi komedie nám tehdy opravdu šly (podobné: Pane, vy jste vdova; Adéla ještě nevečeřela; Čtyři vraždy stačí, drahoušku; Tajemství hradu v Karpatech a mnohé další...). (29.08.2013)

Kvůli Janě Brejchové bych taky cestoval časem a rozhodně bych ji nezabíjel. Ztřeštěná komedie chrlící na diváka jeden gag za druhým v bleskurychlém tempu. Přemýšlet nad paradoxy a jinými záludnostmi cestování v čase nemá příliš smysl. Oldřich Lipský si totiž sympaticky nehraje na fyzikálního génia Einsteinova formátu a chce jen a jen pobavit, což se mu daří na jedničku a komediechtivý divák musí být spokojen. Pro mou již vymírající generaci (nezakomplexovaných) dětí socialismu bude asi vždy nestárnoucí klasikou, jejíž nostalgická vůně se nedá ničím přebít. Čtyři a nikoliv jen z oné nostalgie, řehtal jsem se jako kůň. Viděno během Season Challenge tour 2015 (14.08.2015)