Skleněný pokoj

Velmi se mi líbí vývoj volné retro trilogie Julia Ševčíka, Normal, Masaryk a Skleněný pokoj. Zprvu jsem mu sice nevěřila, ale jen málokdo vnímá dobovou atmosféru v tak vysoké estetické kvalitě. Ano, kdo by šel pouze na dalšího Rodena, bude zklamán, ano, ten, kdo nerozumí tomu, že jde o adaptaci fikce z pera Simona Mawera, také nepochodí. Ale všichni ostatní mohou prožít skutečně nevšední pocitový zážitek. Nápad sledovat lesbickou romanci na pozadí osudu funkcionalistické vily je jednoduše krásný. Hanna Alström a Carice van Houten jsou ve svých protikladných rolích doslova nádherné. A ráda se k emocím a obrazům tohoto filmu budu vracet. Viděla jsem obě verze, titulkovou i dabovanou, bohužel česká verze výsledný zážitek spíše ochuzuje (ačkoli Hannu dabovala Aňa Geislerová, ale dabing není její silná stránka). (25.03.2019)

Ako čitateľka literárnej predlohy som z kina odchádzala naozaj sklamaná. Je mi jasné, že 400 strán do 100 minút nenarveš ... chýbali tam celé príbehy, dosť vecí bolo pozmenených ... to všetko chápem. Mne to ale prišlo celé emočne a pocitovo prázdne, väzby medzi jednotlivými postavami povrchné, chýbala mi atmosféra a sila hlavnej postavy, t. j. sklenenej izby. Kamera, výprava a kostýmy na výbornú, herecky tiež celkom slušné. A ja sa pýtam: Čo na to Mawer? (20.03.2019)

Historie funkcionalistické vily Tugendhat na pozadí velkého milostného dramatu? Ale kdeže. Film je plný tak akorát teatrálních gest zahraničních hereček (Carice je fajn ve "Hře o trůny", ale tady jsem toho jejího jediného bezemočního výrazu měla brzy plné zuby), zvláštního střihu a nesmyslných skoků v čase, které někdy znamenají devět měsíců a jindy deset let. Scénář opravdu není dobře napsaný, motivace a vztahy mezi postavami jsou naznačeny jen velmi letmo. Pochválit lze snad jenom výpravu (aspoň na něčem je ten rozpočet vidět) a výkony českých herců ve vedlejších rolích - Dobrý, Roden (ano, sice je na plakátu, ale ve filmu reálně stráví asi deset minut). Režisér Ševčík a jeho tým si jsou určitě jistí, že natočili geniální snímek (aspoň tak na mě působí jejich prezentace), já ale upřímně doufám, že příští rok na předávání Lvů ostrouhají. Velké zklamání. (16.03.2019)

Do vily Tugendhat jsem jednou chtěl jet na dobrovolnickou víkendovku. Škoda. Je zde hlavní postavou. A také román Simona Mawera sledující dějiny Československa na osudech jejích obyvatel je nezpochybnitelný pilíř filmu Skleněný pokoj. Ale proti návštěvě domu i četbě knihy dává snímek spíš ilustrovanou informaci než zážitek. Navenek pohledný film to je, třebaže občas připomíná dobovou reklamu na auta, bydlení, cestování a oblékání. Ale o charakterech klíčových postav, zejména provdaných přítelkyň, jejichž touhu po vzájemných něžných důvěrnostech prozradí příliš brzy, jinak poví pramálo. Liesel i její kamarádku Hanu sleduje snímek coby v podstatě neměnné vytříbené mondény, stárnoucí jen z vůle maskérů. Režisér je nutí zaujímat malebné pózy vždy a všude, zejména pak při intimitách. Sklon Julia Ševčíka k manýrismu dostal zelenou, každou scénu podřizuje vnějšímu efektu, což více či méně skryté vášně uvnitř komunity nutně zmrazí. Erotické napětí, významné pohledy, výjev typu Miss mokré tričko, lesbické doteky, onanie i drsně účelový akt, vše vyznívá okázale, studeně a strojeně, jako by i milování bylo ze skla. Polohu trpné odevzdaností násobí melodramatická hudba, rušící i silnější okamžiky jako útěk na letišti, jenž se zhlédl v Casablance. Scénář Andrewa Shaw, z bohatého jazyka románu vytrhl pár dialogů a sex. Skleněný pokoj mění v dějepisnou kroniku určenou pro vývoz, tedy plnou stereotypů, šablon a vysvětlivek. Zejména poválečné obrazy s doslovným zpěvem „Kupředu levá“ a s buranskými orgiemi komunistických mocipánů dokládajícími smutný úpadek prvorepublikové noblesy už patří k filmařskému folkloru, o ztvárnění noci 21. srpna 1968 nemluvě. Skleněný pokoj rozhodně není průšvih, pouze vznešená nuda. Investované peníze – rozpočet činil osmdesát milionů korun – jsou v dobové výpravě skutečně vidět, ovšem emotivní působivost samy zařídit nemohou. (16.04.2020)

Knihu jsem nečetl a tak nepolíben ničím, jen znalostí toho o jaký objekt s jedná jsem se včera podíval na tento film. Už od prvních záběrů mne zaujala hudba a nádherná až Malickovská kamera dávající důraz na detaily. Obě seveřanky mi svými obličeji zprvu nějak nevyhovovaly a chvilku mi trvalo, než mi jejich obličeje sedly. Film ve fiktivní rovině pojednává o samotném vzniku vily i o jejích obyvatelích napříč divokým dvacátým stoletím. Našim československým dvacátým stoletím. Stoletím první republiky (idealizované, protože ne každý byl pan továrník a bydlel ve vile), stoletím nacismu a druhé světové války, stoletím poválečných zmatků, stoletím nástupem komunismu, brutálními padesátými léty a uvolněným nádechem v letech šedesátých, stoletím ruské okupace v roce 1968 ... Stoletím, kdy se v zámcích chovali vepři, skladovala zemědělská technika a kdy se nechaly zchátrat objekty nedozírné umělecké hodnoty. Vila Tugendhat toto století naštěstí přežila, byť i ona si prošla tím vším a leckdy měla namále. Co říci k příběhu a samotným lidem ať už skutečným či filmovým? Myslím, že přes všechna příkoří dopadli ještě dobře. Ne každý měl možnost prchnout před hnědým morem a dočkat válku v pohodlí neutrální země. Většina našich Židů skončila v Terezíně a pak kdesi v Polsku, kde končily železniční tratě u vysokých komínů krematorií. Ani pro ty šťastné to ovšem nic nemění na bolesti s jako dotyční vzpomínali na vysněný dům tam za hranicí z ostnatého drátu a jak musel bolet návrat při deroucích se vzpomínkách na ty slunečné dny pohody před válkou, než se všechno zhroutilo. Vyprávění příběhu samotného mi úplně nesedlo. Jsou tam necitlivé střihy mezi jednotlivými klíčovými etapami děje tak jak šly dějinné události. Jako by někdo vyprávěl své dávné vzpomínky a pamatoval si jen významné úseky, vyhrocené okamžiky... Sledujeme hrdinku jak je schovaná před ,,osvobozujícími'' Rudoarmějci ve skříni a střih, jsme v padesátých letech... Jenže tenhle film je spíše o pocitech. Není to rodinná sága ani historický film... Je zvláštně melancholický, lehce smutný a zase mně u něj napadlo jak se tenkrát ve třicátých letech mohlo žít krásně kdyby se v Německu nedostal k moci ten knírkatý malíř. A jak se nám mohlo žít krásně dál, bez války, komunismu, morálního úpadku národa... Vila Tugendhat byla nákladně zrekonstruována a dnes se skví zase ve své téměř původní kráse. Morální stav tohoto národa se ani po 30 letech svobody doposud zrekonstruovat a obnovit nepodařilo... Dávám za 4 výkresy Me - 262 a divím se podhodnocení tohoto zajímavého filmu. * * * * * (27.11.2019)