Studená válka

Písničky (OJOJÓJ - Dwa serduszka, cztery oczy, co płakały we dnie, w nocy) a černobílé fotografie skvělé, melodramatický příběh je dobře zasazen do dobového prostředí, byť on sám až tak přesvědčivý není... Paweł Pawlikowski věnoval film svým rodičům, jejichž osudy rámcově zobrazuje, a možná právě v tom je oko, do kterého se jeho příběh nechal chytit. A možná také proto byl pro mě filmový osud ansámblu Zespól Piesni i Tanca Mazowsze (ve filmu Mazowsze zaměněn za Mazurek) zajímavější než lapálie mileneckého páru, který má hodně blízko k Pierre Louÿsově "La femme et le pantin", či filmové variantě (nejvíce asi Luis Buñuel "Cet obscur objet du désir!") (06.05.2019)

Studenou válku bych nazval jako moderní art, jelikož je daleko více divácky přijěmnější než například další Pawlikowskiho film Ida a zároveǹ nabízí vrchovatou porci filmového řemesla, takže by se dalo říci, že by měla uspokojit jak náročného diváka, tak i toho méně náročného. Na Oscarech si Studená válka odnesla hned tři nominace a to je ukázka toho, že je tahle řemeslná kvalitka dostupnější pro širší publikum nežli její souputníci. Ve filmu se vydáváme na evropskou pouť několika desetiletími během studené války a i přes takto širokou látku je Pawlikowskiho film až nečekaně stručný a svižný, a přesto nejse ochuzeni o nic. Nebýt toho, že se hlavní hrdinka chovala jako kardinální kráva, tak by se snad nedalo, co vytknout. (01.03.2019)

Kouzlu Idy jsem nepodlehl, Studenou válkou si mě Pawlikowski naprosto získal. Nádherně nasnímaná romance je fascinující především bezvýhradně funkčním eliptickým vyprávěním, díky kterému dokáže časově velmi rozsáhlý příběh předestřít před diváky v necelé hodině a půl. Každým coulem fascinující. Ukázkový příklad toho, jak se může takový koncept rozpadnout, je Ševčíkův Skleněný pokoj (dosud nemůžu pochopit, že na něm pracoval stejný střihač jako na Studené válce). Polská folklórně-jazzová epopej plná velkých emocí drží pevně pohromadě a její patos funguje přesně tak, jak má. Viz konec. 90 % (20.09.2019)

Zábermi z tohto filmu by som si chcel vytapetovať byt. Obývačka by bola vyplnená príbehom z Poľska, rôznorodosť Berlína by symbolizovala hosťovská izba a spať by sa chodilo jednoznačne do Paríža. Romantickú predstavu si naštrbím tým, že na hajzli bude Stalin. Ale aj tak by ma doma obklopovala neznesiteľná ľahkosť hudby. (29.07.2020)

Pawel Pawlikowski je respektovaný evropský filmař. Nyní předložil minimalistické drama o lásce mezi mladou členkou a šéfem polského lidového pěvecko-tanečního souboru, kteří tak moc chtějí být spolu, jenže to furt nějak nevychází. Sbor sklízí úspěchy, má své pády, musí se podrobit režimu a začlenit do repertoáru budovatelské písně, a tvůrci nás tak postupně (velmi zkratkovitě) provedou dějinami nejen stalinského Polska: použitím černobílého a neširokoúhlého obrazu. A ano, kompozice jsou to opojné a oku lahodící. Herecky je to velmi slušné, za Joannu Kulig palec nahoru. Se zbytkem je to horší. Celkové vyznění na mě tolik nedolehlo, výsledek je studený, pod kůži se mi nedostal. A přitom o emocích by to přeci mělo být. (16.03.2019)