Studená válka

Černobílá tomuto příběhu padne jako dětská prdelka na nočník. Složité politické období let 1949 až 1964 se trpce promítne do vztahu dvou mladých umělců, on je nadějný skladatel a vynikající klavírista, ona začíná jako zpěvačka a tanečnice folklórního souboru. Jejich cesty se osudově protnou a těžko říct, který nepřítel je pro jejich vztah větší, zda budování socialistické vlasti (a proti tomu touha po svobodě) či oni sami, svými obtížně slučitelnými povahami, prožitou minulostí. Tomasz Kot opět výborný, Paweł Pawlikowski poklona. (05.08.2019)

"Hodně jsem přemýšlela o vašem textu k mé písni. 'Kyvadlo zabilo čas.' je pěkný, ale nerozumím tomu." "Je to metafora." "A co to znamená?" "Že když někoho milujete, nezáleží na čase." ___________ Ojojooooooj! Slovanský lidový písničky ještě nikdy nezněly tak sexy. Polský snímek Studená válka přitom není žádný muzikál, jelikož vypráví relativně jednoduchý melodramatický PŘÍBĚH. PŘÍBĚH lemující životní radosti i strasti romantického vztahu dvou osamocených duší, kteří si onu samotu kompenzují jazzem, folklorem, tancem, alkoholem, sexem, a časem, který tráví spolu. PŘÍBĚH dvou milenců, jež spolu nemohou být ať již z osobních či politických důvodů - a divák tak sleduje nejen pomyslnou studenou válku mezi oběma milenci, ale také dobové reálie skutečné studené války mezi Východem a Západem. PŘÍBĚH, který je velkou tragickou lovestory, rozklenutou v prostoru a čase na pozadí ideologického marasmu. PŘÍBĚH, který je narativně strukturován do častokrát atemporálních epizodických fragmentů jež symbolizují jakousi těžko definovatelnou mozaiku o pomíjivosti a disharmonii lásky........ Aneb slovy klasika: "Všechny filmové cesty vedou do Polska, kurwa mať!" Snímek Studená válka totiž dokazuje, že poláci točí nejlepší filmy v evropských končinách. Tak intenzivní cinefilní orgasmus jsem doopravdy nezažil dlouhý roky. Ta jemnost a unikátní pečlivost, s kterou Lukasz Źal vede kameru anebo na milimetr přesně rámuje dílčí kompoziční prvky mizanscény nemá sebemenší obdoby. Primární devizou snímku je tak VYPRÁVĚNÍ OBRAZEM a celkově absolutní výhra FORMY NAD OBSAHEM - což je aspekt, který se mi perfektně trefil do gusta. No a rejža Pawel Pawlikovski u mě má do budoucna blowjob zadara. Pawlikowski totiž příběhové peripetie nevysvětluje, pojednává o nich intertextuálně, v náznacích či jemných nuancích, a divák tak musí číst mezi řádky. Naprosto unikátní je zejména ta režijní sebejistota, s jakou Pawlikowski pracuje se syžetem a rozměrem filmového času – tedy skrze LEITMOVITY, jež jsou nejdůležitějším elementem celého příběhu, protože ačkoliv se děj odehrává v rozmezí cca 15 let, nezáleží, co se odehrálo mezi tím - záleží pouze na čase, který Viktor a Zula strávili spolu..... A přestože tenhle film nemá ani 90 minut, čím víc o něm přemýšlím, tím víc si uvědomuju, jak neuvěřitelně komplexní vlastně je. Fakt nekecám, ještě nikdy jsem nejen v rámci pranostik evropský artový filmotéky neviděl tak esteticky opojnou, emocionálně působivou, vizuálně jímavou, lyricky subtilní a formálně nekonvenční filmovou epopej.... Etalon středoevropský artový kinematografie, jeden z vizuálně/esteticky nejúchvatnějších filmů za poslední roky. A pakliže vznikne o stupínek kvalitnější, nejspíš vyletím do luftu blahem, takže si ihned předobjednávám sametem vystlanou rakev. Joanna Kulig je femme fatale těch nejpodmanivějších snů a fantazií. (02.01.2020)

Uz dlhodobo tvrdim, ze ceske umelohmotne sracky od Wievegha sa nedaju citat a co je este horsie, par rozumbradickych hajzlov to aj sfilmovalo. Takze kedze ceske a i ceskoslovenske filmy stoja za hovno, taxom sa poobzeral po Europe, ze co tam. Lars von Trier je u nas notoricky znamy, tak volba padla na polskeho rezisera Pawlikowskeho- a dobre som urobil. Film je to artovy, odohrava sa tu pribeh velkej lasky na pozadi komunistickeho totalitneho rezimu v Polsku. Osobne nechapem, co bolo akoze "kultove a mimoriadne uspesne" na predchadzajucom Pawlikowskeho filme Ida 2013- a ani to pochopit nechcem. Tu uz bol filmovy jazyk pre mna zrozumitelnejsi, Pawlikowski nechce aby divaci prezili tu lasku rovnako ako ta dvojka a rozhodne netreba pochopit kazde rozhodnutie dotycnej dvojky. 89 % (05.01.2019)

On byl charismatický a talentovaný umělec, ona krásná a dost drzá na to, aby zpívala u něj v souboru. Zamilovali se, jak už to tak ve filmech chodí, ale oba měli dost svých chyb a byli příliš sobečtí na to, aby ideální lovestory vydržela déle než vždy pár let. Bonno zpíval v osmdesátých letech: "I cannot live with or without you...", Pawlikoski volí pro stalinské Polsko lidovou píseň, která má podtrhnout emoce, magnetizmus a kouzlo hrdinů, ale myšlenka vlastně zůstává. Hudba spolu se skvělou kamerou Lukasze Žala unáší diváka atmosférou snímku i energií Joanny Kulig a daří se jí nechat ho jen okouzleně zírat na plátno. Co se však Pawlikovskému nedaří, je zapojení problémů doby, železné opony a vlastně celé studené války do příběhu hrdinů. Divák musí vyvinout opravdu velké úsilí, aby si sám dovysvětlil, že jednání postav vlastně souvisí s režimem, jednotlivé situace často vůbec nefungují pohromadě a motivy Zuly s Wiktorem většinu času nedávají smysl. Srovnání s Idou mi tím pádem přijde hodně ambiciózní myšlenka. Studená válka bohužel vzdává jakoukoliv snahu pohrát si s obsahem, a tak jej raději nechává ubít (byť geniální) formou. Mně osobně to na dobrý film moc nestačí. (20.07.2018)

Objektívne to je určite skvelý film. Lenže mne ako kultúrnemu barbarovi sa nepáčil, pretože bol čiernobiely, príliš epizodický, nevysvetľoval dôvody konania postáv dostatočne explicitne. Ale hlavne, ten záver a la Rómeo a Júlia, pohol dej smerom, ktorým by poľská kinematografia nemala vykročiť, lebo to pred ňou urobilo už príliš veľa európskych národných kinematografií a niekto by mal zostať filmovým optimistom. (21.03.2020)