Suvenýr

(35/2023) / Vcelku chápem, že veľa ľuďom sa film zdá prázdny a úmorný. Ono totižto vyžaduje aktívny vstup od diváka. Ja som sa od začiatku cítil pohltený a emócie síce nie prvoplánové, sú tam a sú naozaj silné. Toxický vzťah, coming of age, životné smerovanie. Silné témy. Ja som maximálne ukojený, emočne aj filmovo. (9/10) (10.05.2023)

Mega nuda, ktorá má byť asi osobnou výpoveďou režisérky, ale pravdou je, že toto neosloví 99,9% bežného publika. Koho už zaujíma, o čom sa rozprávajú študenti filmáriny? Keby tie reči aspoň mali zmysel, ale zvyčajne sú to také rádoby umelecké žvásty, ktorým nerozumejú ani oni sami. Hovoria tak, len aby si udržali tú pózu artistu. Potom tu máme život najškaredšieho páru dokonca aj v Británii, kde je atraktivita nedostatkovým artiklom. No a tá mysteriózna zložka sa nakoniec prejaví ako šialenosť. (24.10.2020)

Držme se singuláru a film nazvěme "Vzpomínkou", přičemž ponechme i česky chápanou konotaci francouzského slova "Suvenýr" (kupujte než rozprodám, jak zpívá Jiří Suchý), tedy připomínku, upomínku, něco svázaného se vzpomínkou, vzpomínku spojenou s touhou, přáním, snem. Vzpomínka jako minulý děj modifikovaný osobou, která jím prošla. A film je vskutku jakýmsi induktorem (vlastních) vzpomínek, který máme (na onu dobu) všichni. Vzpomínky se v nás indukují bez ladu a skladu, v souladu s filmem i mimo něj, i mimoděk. Hlavní postava, Julie, je přitom spíše bezpohlavní, je to jakési "my", rozhodně ne "oni". Udržet tuto lini koherentní po celou dobu filmu je obtížné, ale Joanna Hoggová to zřejmě dokázala. (16.12.2023)

Na základě předchozí tvorby patří Joanna Hogg mezi moje nejoblíbenější tvůrce, ale The Souvenir ve mně od začátku vzbuzoval... asi ne přímo nepříjemný, ale přesto pocit, že si z jeho zhlédnutí odnesu jen negativní vjemy. Dala jsem mu ultimátum půl hodiny do mě zaseknout háček, ale nestalo se. Vím, že to je nefér, protože některé filmy teprve úplně celé dávají smysl, ale taky odmítám trpět až do konce v naději, že se něco změní, riskovala bych spíš to, že Joanna v mých očích klesne, což nechci. Možná je to tak osobní záležitost, že měla zůstat uvnitř. Tilda tam za tu dobu byla jenom v jedné krátké scéně, Honor ve mně nevzbudila žádný zájem a u Toma Burka jsem měla i problém si zapamatovat, jak vypadá, abych ho poznala v následující scéně. Takže bez dokoukání odcházím a teoreticky bych mohla říct, že se třeba někdy vrátím, ale nějak si nemyslím, že se to stane. (24.05.2022)

Snaživý a velmi intimní autobiografický portrét ženy, která si není jistá téměř ničím, od svého milence po vlastní filmovou tvorbu. Vstupte pouze pokud přijmete introspektivní dialogy o podstatě filmového umění a skutečnost, že ústřední toxický vztah není nikdy zcela obhájený. Úmyslná fragmentárnost a roztěkanost příběhu má za cíl, aby si divák sám doplnil mezírky, ale nemůžu se ubránit dojmu, že to výslednému celku částečně škodí. Láska k Tonymu se kvůli tomu jeví ještě méně pochopitelně, jako by Joanna Hogg automaticky počítala s tím, že její "zobrazení reality" zkrátka musí být univerzálně přenositelné na všechny, a přitom zapomněla na vlastní slova, že oba hrdinové jsou ve své podstatě absolutní podivíni. I tak - Swinton-Byrne a Burke jsou senzační a konec je nádherným příslibem druhého dílu. (02.11.2021)