Neznámý voják

Ďalšia verzia filmového spracovania (prvá v roku 1985) Linnovej knihy. Rovnako ako v predchádzajúcom filme aj tu bol taký typický severský pohľad na život vojakov bojujúcich v II. sv. vojne proti Rusom. Strach, aj hrdinstvo, humor a vojnové tragédie sa striedali v dlhokánskom (trojhodinovom) filmovom snímku. (05.06.2018)

(Verze: 179 minut) „Jaký to je, střílet na jinýho člověka?“ - „To nevím, já střílím jen na nepřátele.“ - „A to nejsou lidi?“ - „Ne, vůbec ne. Co já vím, chytřejší lidi, než jsem já, mi říkali, že nepřátelé nejsou lidi. Já o těhlech věcech nepřemejšlím. Antti Rokka jenom střílí a drží hlídky. Tobě doporučuju dělat to samý.“ Nejdřív jsem měl problém napojit se na postavy, když člověk nedostal prostor je víc poznat (ne nadarmo bývá ve válečných filmech nějaký ten výcvik před, aby si je divák mohl oblíbit). Naštěstí, tady na to jsou luxusní 3 hodiny a na sympatizování došlo. Tím spíš, že krom Rokky to byli opravdu normální chlápci, kteří museli krom nepřítele válčit i se svým strachem, odvahou, bojovou morálkou a zodpovědností (důstojníci). A počáteční vrtkavé, nejisté nadšení postupně u všech nahrazuje rozčarování, zklamání a touha vrátit se domů. S tím se dostavuje i sílící autentičnost, neb i postavám, kterým jako by se kulky nejdřív vyhýbaly, přijde smrt čím dál víc hmatatelnější. Škoda jen toho závěrečného „návratu“ (úplně mimo). Celkově dám silné 4*. (05.09.2021)

Je to na piču, ale když musíš, tak musíš.  Po osmdesáti letech válení sudů  jsme však téměř s jistotou zdegenerovali a je třeba si říct, že zbraň do ruky z povinnosti ke svému státu a národu bychom dnes zvedali se stejným nadšením jako dvacet let osvobozovaný afghánský lid proti Talibánu.  Finskou připomínku doby, kdy si svět vzájemně občurával hraničníky a stál na první metě superbowlu o světovládu pak lze brát jako kulantní sondu do duší postradatelných.  Hvízdají ti kulky nad hlavou, nemáš co žrát, je ti zima, plazíš se v bahně, kamarádi kolem tebe umíraj, ale přesto pořád jdeš dál, plníš rozkazy nadřízených, bojuješ, zabíjíš, necháš se zabít.  Hroby neznámých vojáků jsou totiž připomínkami těch největších hrdinů všech v historii vedených válek. Tři hodiny jsou pak na tuhle poctu a sdělení možná trochu moc, byť o silné okamžiky není nouze, postupně vás ten hrášek pod polštářem přestane tlačit a místo zamýšleného nekomfortu přichází otupělost. Na druhou stranu je pravda, že osudy postradatelných se vryjí do paměti a jako epitaf na pomníku padlých fungují dokonale. A je vlastně jedno kdy, kde a za koho položili život. (17.08.2021)

Četa jako by stála mimo historické souvislosti a neznalému divákovi by možná měly být více přiblíženy. Letmo se ukáže zázemí hrdinů. To podstatné jsou výborně nasnímané válečné scény v nekonečných lesích, skvělý střih a zvuk s minimem času na oddych a tísnivá nálada s mnoha účinnými detaily. Finští filmaři měly k dispozici silnou národní látku a film se velmi podařil. (30.08.2018)

Čtvrtá hvězda nakonec za konec. A taky za připomenutí dějin. Kdesi jsem četl, že Finové za války bojovali opravdu statečně a pokud je tenhle film aspoň zčásti pravda, tak klobouček. Hlavním mínusem je hodně neúměrná délka, kterou vyvažují solidní, bojové scény a pak hlavně postava Rokka, který si skoro pořád dělá, co sám chce. Válka, neválka. (29.06.2018)