Neznámý voják

Dobrý film o válečných trampotách jedné kulometné roty. --- Můj otec ve Finsku žil a já jsem tam taky strávil nějaký čas. Mluvil jsem s Finy o jejich vztahu k těm událostem. Jako takový pokládám film za pravdivý. Akorát se opatrně vyhnul epilogu, tedy líčení osudu Finů (Karelů) na územích, která připadla Rusku. Tohle Finy bolí dodnes. Moc to do světa nevytrubují, ale konají. Mají relativně silnou armádu, povinnou vojenskou službu, a slouží dobře a rádi. --- V geopoliticky nesrovnatelně obtížnější situaci, než je ta naše, nic si o laskavosti ruské duše nenamlouvají a jsou připraveni dělat, co je třeba. Tak jako před 70 lety. Byli biti, ale cosi přece ubránili, nebojovali marně. Stalin je chtěl původně sežrat celé. A Putin řekl veřejně, že Lenin udělal chybu, když Finům přiznal nezávislost. --- Závidím jim. (17.06.2019)

Původní film, mám v paměti, hlavně díky tomu, že jsem ho viděl nedávno a musím uznat, že je o několik levelů výš, než tato moderní verze. Film nepřináší nic, čím by nějak vybočoval z řady jiných válečných filmů, ale co mě opravdu nemile překvapilo, bylo zpracování bitevních scén, které nejen, že se nemůže rovnat konkurenci, ale i vedle 33 let starého originálu, vypadají výrazně hůř. (21.10.2018)

Autoritativní záležitost! V celkové stavbě Tenká červená linie (v záběrování, práci s postavami a hodně zimmerovském hudebním motivu), většinou však velmi surová, kontaktní ryanovsko-bratrskoneohrožená akce, kdy jste "tam s nimi". Klišé se najdou, ale velkotonážnímu patosu (a la Hacksaw Ridge) to zručně uhýbá. Velká radost z toho, že i malé kinematografie dokážou vyprodukovat takovýhle biják. Rozpačitý jsem jedině z prvních 20 zbrklých minut, kde mě to málem ztratilo. Prodloužená verze to snad zalátá. Eero Aho se doufám dostane do Hollywoodu - jeho masér Rakka mě bavil jako už dlouho žádná postava. (08.05.2018)

Je to na piču, ale když musíš, tak musíš.  Po osmdesáti letech válení sudů  jsme však téměř s jistotou zdegenerovali a je třeba si říct, že zbraň do ruky z povinnosti ke svému státu a národu bychom dnes zvedali se stejným nadšením jako dvacet let osvobozovaný afghánský lid proti Talibánu.  Finskou připomínku doby, kdy si svět vzájemně občurával hraničníky a stál na první metě superbowlu o světovládu pak lze brát jako kulantní sondu do duší postradatelných.  Hvízdají ti kulky nad hlavou, nemáš co žrát, je ti zima, plazíš se v bahně, kamarádi kolem tebe umíraj, ale přesto pořád jdeš dál, plníš rozkazy nadřízených, bojuješ, zabíjíš, necháš se zabít.  Hroby neznámých vojáků jsou totiž připomínkami těch největších hrdinů všech v historii vedených válek. Tři hodiny jsou pak na tuhle poctu a sdělení možná trochu moc, byť o silné okamžiky není nouze, postupně vás ten hrášek pod polštářem přestane tlačit a místo zamýšleného nekomfortu přichází otupělost. Na druhou stranu je pravda, že osudy postradatelných se vryjí do paměti a jako epitaf na pomníku padlých fungují dokonale. A je vlastně jedno kdy, kde a za koho položili život. (17.08.2021)

Je pravda, že Finové jsou asi jediný evropský národ, který v rámci válečného velkofilmu dokázali epickou formou zfilmovat druhou světovou válku stejně tak, jako třeba Američani. Jedou si na nacionalistkou tóninu a tak, ač je na filmu skoro všechno dobré, nemůžu se zbavit některých nelogičností, které tam někteří vojáci předvádí. Jinak se ale jedná o neskutečný zážitek a asi to nejlepší, co Finové o bojích v Karelské šíji vůbec kdy natočili. A že těch filmů už pár bylo. Nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že jim na ty jejich válečné filmy nepřispívá finská vláda včetně samotných daňových poplatníků. Díky jejich válečným kouskům totiž vím, že Finové byli největší hrdinové za druhé světové války a nepodrobili se nikomu a ničemu. A myslím si, že to je přesně to, co těmito filmy Finové chtěli a chtějí předat světu...a přidat si trošku na nacionalistickém egu, které strádá a probouzí se v současnosti hlavně v momentě, kdy Evropou vládne Mistrovství světa v hokeji. (23.11.2020)