Být či nebýt

Konverzační komedie a rádoby dějové drama je asi to nejhorší spojení, co film může nabídnout. Všechny ty "vtipné hlášky", převleky, idioti z Gestapa, a všechen ten herecký lesk a šarm, mi daly notně pocítit vulgaritu celého podniku. Nejsou tu zesměšněny a zkarikovány jen gestapáci, ale také židé (všimněte si jejich jmen na vývěsních štítech) a také celý odboj. Skutečně nechutné a slaboduché. Lubitschovi jsem se dosud úspěšně vyhýbal, škoda jen, že se mi to nepodařilo i nyní. Ještě mi v hlavě zní: "Maj fjurer". - Pozdější pozn.: Napsal mi kolega Raroh: "Zdravím, k Lubitschově filmu Být, či nebýt. Nutno zdůraznit, že sám Lubitsch byl žid a s tradicemi židovského humoru pracoval (třeba i v Ninočce, k níž scénář napsal jeho žák Wilder). To jen na okraj Vašeho komentáře". - Pochopil jsme to tak, že můj pohled na věc je příliš subjektivní. A nejspíš ano! Ačkoli jsem sám čtvrtinový žid, a v životě jsem poznal několik plnokrevných židů, nikdy jsem se s nimi nesžil, jejich povahy mi byly cizí, stejně tak jako jejich kultura, kterou se domnívaly, že zastupují. Pozn.: Chtěl jsem uvést nějaký konkrétní příklad výše uvedeného, pak jsem to zamítl, ale o slovo se přihlásil Slavoj Žižek: "... když je vysoký nacistický důstojník dotázán na německé koncentrační tábory v okupovaném Polsku (moje pozn.: stav známý tedy již v roce 1941/42), odsekne: My se staráme o koncentraci a Poláci o táboření." (First As Tragedy, then As Farce, 2009) (01.04.2016)

Pekný filmový dôkaz o tom, že aj z tak smutných tém ako je vojna, sa dá urobiť inteligentná sranda. A o to je to zaujímavejšie, že v čase vzniku filmu bolo fašistické Nemecko ešte na vrchole svojej moci. Nádherná záležitosť, ktorá vám so svojimi niektorými humornými scénkami vyčarí úsmev na tvári. Na ľudí tej ťaživej doby to muselo mať neskutočne pozitívny efekt. 80/100 (05.02.2017)

Jsem hrdým synem svého národa. Jako správný Čech bych se tedy hrdě přidal na stranu vítěze a na pokyn nadšeně provolával slávu Führerovi. Odbojní polští herci to však viděli jinak a to je dobře, protože takové nášupy svobodomyslného humoru si násilní obsazovatelé cizích zemí rozhodně zaslouží. Zejména se pak klaním nejlepšímu polskému herci Josefu Turovi, o němž sice nikdo v celé širé Říši neslyšel, ale to nijak nesnižuje dokonalost jeho Hamleta. (01.09.2012)

Snímek Být či nebýt působí hravě, avšak je v něm cítit frustrace a napětí z probíhající války. A tak jedna z cest, jak si s tím poradit a hrozné situaci odlehčit, je válku a nepřátelé zesměšnit, tím jim vzít hrozivost a polidštit je. Film se nejdříve tváří jako romantická komedie, ale záhy milostná zápletka dává vyrůst mnohem důležitějšímu příběhu. To jak je člověk vydán na milost a nemilost vůdcům, kteří o jeho životě a smrti rozhoduji z malichernosti nebo z důvodů, které daná osoba nemá šanci ovlivnit, nebo to, že stačí jen slovo mimo roli nebo o kapku méně štěstí a je život ukončen, to všechno zračí naléhavost a zoufalství, který se ve filmu za každým vtípkem skrývá. (24.10.2013)

Úvodní situace s Hitlerem v ulicích Varšavy je geniální na tolika rovinách, že to je až těžko představitelné. Práce s očekáváním diváků, s filmem jako médiem (víme, že nejde o skutečného Hitlera, ale herce - ale nevíme, že jde právě o to i v rámci filmu - pointa vtipu má teda rovinu uvnitř i vně filmu) je v tomhle jediném okamžiku dál než v obou Deadpoolech dohromady. Zbytek filmu je plný podobných hříček, i když první půlce dost trvá rozjezd. Jakmile se začnou sklízet zaseté vtipy, rychle se to najde a poslední třetina je opět geniální, takže jsem jen rozmrzelý z toho, že první polovinu jsem byl po perfektním úvodu docela uondaný a pomalu se začínal nudit. Jsem trochu opatrný při tomhle směru výtek, protože právě silným set upem a vynikajícím pay offem Lubitsch vyniká a chápu, že aby byly pointy tak silné, je potřeba opatrně dávkovat informace, o nichž divák netuší, že jsou přípravou na vtip. A v tomhle případě navíc nejde o vyprávění jednoho vtipu za druhým, jako v současných komediích, ale vybudování veškerého podloží pro to, aby se pak rozjela nepřerušená série point, která se nečekaně vrství jedna na druhou - takže když si stěžuju na nepovedený rozjezd, riskuju, že tím ohrožuju ono mistrné pletení sítí, do kterých se divák později chytne. V důsledku to vnímám hodně jako svůj divácký nezvyk na tenhle typ dávkování informací - a poměrně snadno to hážu za hlavu. Zvlášť když je jasné, že v mysli člověku zůstanou spíš ty skvělé momenty než čekání na ně. (13.12.2018)