Žena na válečné stezce

Když jsem dostal z Horácké galerie v Novém Městě na Moravě e-mail tohoto znění: "ŽENA NA VÁLEČNÉ STEZCE. Nebude chybět ani úvodní komentář komentář Miloše Zabloudila. Je lepší metodou záchrany světa sabotáž stožárů vysokého napětí, nebo adoptování ukrajinského sirotka? Tuto otázku řeší svérázná „zenová teroristka“ ve šťavnatém, ironickém, nádherně nasnímaném a lahodně nazvučeném filmu Benedikta Erlingssona. Tak nezapomeňte 22. února 2019 v 19:30h.", příliš jsem neváhal. Kolik je panu Zabloudilovi let, když už koncem šedesátých let vedl filmový klub ve Žďáře? (Chodili jsme do něj jako žáci SPŠS.) Určitě přes sedmdesátl, přesto vypadal jako kdysi. Co včera povídal byly spíš obecné informace - třeba, že Halldóra Geirharðsdóttirová prohlásila, že měla dojem, že režisér Erlingsson usiluje o její život, což bylo z filmu patrné. Ale ani já nebudu rozplétat uzel, z kterého vylézá příliš mnoho konců provazu. A na dotaz, jaká metoda je lepší (viz úvod), bych jen řekl: ani jedna z obou (i když obě vyžadují značné fyzické nasazení). Co mě však na filmu mimořádně zaujalo, bylo začlenění hudby (skvělé na jedné i druhé straně a dohromady kupodivu též; přestože dáma vlevo ode mě se tomu neustále hihňala a nejvíc, když si muzikant zapálil cigaretu). Pokud je hudba všechno, pak také muzikanti musí být všude. Ale možná i vám připadá, že když jdete podzimní krajinou a zpíváte si třeba "Summer's almost gone", vidíte Jima Morrisona sedět na mezi a ostatní Doors procházet mezi křovím. (23.02.2019)

Islandský závan do stereotypní mainstreamové filmařiny, kterému se obdivuhodně daří skloubit potřeby klasických vypravěčských postupů a islandského národního folklóru, přičemž dokáže jednak strhnout zajímavým příběhem jednotlivce v boji proti větrným mlýnům, jednak oslovit přesahujícími myšlenkami z ranku Greenpeace. Možná, že kdybych byl více obeznámen s tamní kulturou, neměl bych k tomu filmu žádné výhrady, ale takhle mi už po chvíli začala vadit ta ohromně protlačovaná sebeuvědomělost, která možná znásobovala zvláštní mystickou auru v počínání hlavní postavy, ale její osudovost a morální připodobnění zároveň poněkud shazovala. Každopádně jsem zvědav, jestli mi takhle svěží a originálně pojatý koncept dá napodruhé více, nebo se jeho účinek naopak oslabí… (07.03.2019)

Navenek spořádaná padesátnice, učitelka stojící v čele místního sboru, tajně vede ještě druhý život „zenové teroristky“. Stojí před dilematem, co bude pro záchranu světa lepší: jestli sabotáž věží vysokého napětí, nebo adopce ukrajinského sirotka. Komedie o tvrdé bojovnici proti průmyslovým koncernům ničícím krajinu získala hlavní cenu sekce Týden kritiků na festivalu v Cannes 2018, cenu Lux od Evropského parlamentu pro nejlepší film roku 2018 a její hlavní aktérka Halldóra Geirhardsdóttir, známá již z předešlého režisérova titulu či ze seriálu V pasti, byla nominovaná na nejlepší evropskou herečku. Skoro se chce říci akční herečku. Protože Geirhardsdóttir má své nejsilnější okamžiky v bezmála bondovské akci, kdy se groteskně maskuje, odhodlaně leze po střechách, operuje s lukem a šípy opatřenými lanem či s řezným kotoučem, kryje se před vrtulníkem pod drny i mezi ovcemi, brodí se ledovou řekou pronásledovaná psí smečkou – načež se usměvavě postaví před svůj pěvecký sbor a zavelí k „jarní písni pro zahřátí duše“. Scénář, na němž se vedle režiséra podílel Ólafur Egilsson, jí nepokrytě fandí, přestože v jejím spravedlivém fanatismu nechává zaznít jak sobectví, tak stihomam ze sledování; mobil třeba uklízí zásadně do ledničky. Trochu připomíná hrdinku díla Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, i když je navenek méně výstřední, zato však doslovnější po stránce agitace. Na řadu přijdou vláda, expandující čínská firma, veřejné mínění vinící sabotérku rozvoje domácího průmyslu z hrozícího zdražování, televizní záběry živelních pohrom i detaily adopce ukrajinské holčičky, která ve válce ztratila celou rodinu. Mimo to Ženu na válečné stezce vlastně nelze považovat za komedii, přestože zábavně hravou, leč postupně únavnou funkci tu plní folklorní kapela zjevující se podél hrdinčiny pouti. Spíše by se dalo mluvit o sluníčkářské satiře, do níž zapadají ohkaté symboly: jak policii podezřelý samotářský cizinec objevující dosud nedotčené přírodní krásy ostrova, tak hrdinčina sestra mířící právě za meditačním sebepoznáním do Indie. Geirhardsdóttir si zahrála obě sestry, avšak v dvojroli neobjevila výraznější odlišnosti jejich podob ani povah, což je škoda. Neboť právě mezi osamělými ženami se ve finále rozhoduje, co je v životě opravdu podstatné. A příliš se nabízí zhmotnění hesla, že kdo zachrání jednoho člověka, spasí celý svět. Zkrátka Žena na válečné stezce ztrácí sílu všude tam, kde se uchyluje ke slovům, tezím, k abstraktním polemikám. A třebaže závěrečný zvrat přináší chytrou přesmyčku, obsahuje rovněž příliš okaté sdělení. Ale na druhé straně filmu sluší nádherné tiché obrazy, které se nikde jinde pořídit nedají. Mystický Island má tu výhodu, že pokaždé uhraje pár bodů navíc. (18.04.2020)

Zelení soudruzi z Islandu mohou být hrdí - hysterickou zelenou propagandu mají pro tuto pětiletku splněnou na 105%. Nemusí točit už nic dalšího, tohle veledílo saturovalo půdu eko-komunistických fantazií na celé roky. V další pětiletce by mohli natočit pokračování, kde by byla v hlavní roli Svatá Gréta, která bude 24/7 oblétávat Island soukromou stíhačkou a shazovat napalm na zlé lidi, kteří pijou čaj brčkem :-D p.s.nápad s umístěním hudby přímo do scény byl vcelku legrační, dávám za něj jednu hvězdičku. (12.08.2019)

Je lepší metodou záchrany světa sabotáž věží vysokého napětí, nebo adoptování ukrajinského sirotka? Tuto otázku řeší svérázná "zenová teroristka" ve šťavnatém, ironickém, nádherně nasnímaném a lahodně nazvučeném filmu Benedikta Erlingssona, který se podobně jako v O koních a lidech zabývá laskavými črtami islandské svéhlavosti. Zjevování kapely, která doprovází dění ironickým soundtrackem, připomene filmy Roye Anderssona, ale Woman at War je spíš čistá žánrovka ve stylu "gentle nordic weirdness", kterou si lze skvěle užít. (17.05.2018)