Žena na válečné stezce

Havlův výrok o tom, že naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl dělat - bez ohledu na to, jak to dopadne, nabývá naprosto přesvědčivého výrazu a aktuálnější palčivosti v tomto ilustrativním odhodlaném ženském boji za lepší a smysluplnější osobní, mezilidskou i planetární budoucnost zároveň, a v této ironicky sžíravé reflexi sobeckých snah mocných a bohatých udržet si své současné pozice i za cenu budoucího zničení všeho živého. **** Mimo jiné se jsem si užívala vtipné pracování s dogmatem - svérázné zapojení filmové hudby do děje, a s antickými sbory: ženské a mužské chóry, zároveň kritici a soudci Helliny cesty a zároveň poslušní vykonavatelé jakési vyšší moci, do níž se i Hella snaží odevzdat, když chápe, že vlastními silami a úsudkem víc nezmůže a že to nestačí. ***** Vzhledem k obecné provařenosti světově bolavých sociálních, environmentálních i klimatických témat (jež přirozeně beru za svá vlastní stejně jako hrdinka filmu a každá ženská se silným mateřským, milujícím a ochranářským vztahem ke všemu živému) jsem vůbec nečekala něco tak originálně a chytře, sebejistě vtipného formou i obsahem a zároveň tak intimně ženského (aniž by mužské absentovalo) a přirozeně komunitního ve všech nabídnutých polohách, a při absolutním vyvarování se všech číhajících klišé. *** Uprostřed rozvratu klimatu a celosvětové ekologické, sociální, etické a ekonomické krize trpí lidé se silným sociálním cítěním vědomím, že nemáme k dispozici žádná přímočará ozdravná řešení, do nichž by se dalo individuálně začlenit, žádný plán, na němž by ve společnosti důsledně rozdělené na hrstku mocných, vlivných a sobecky prospívajících a většinu stále více bezmocných a vyčerpaných panoval konsensus. *** Tím pádem i na osobní rovině denně dochází k těžko řešitelnému konfliktu mezi tím, jak se dobře postarat o sebe a svůj mikrosvět a zároveň nepřispívat k ničení světa, ale k jeho nápravě, byť přesně do toho nás současný systém všemi dostupnými prostředky nutí - a to den po dni eskalativněji, rafinovaněji, tvrději. *** Hrdince tedy zbývá jediné, to, co každému z nás, kdo hledá cesty, jak se nezaprodat, nepodlehnout a nevzdat se lidskosti v boji za lepší společný svět - v situaci, kdy každý příští okamžik přináší z povahy věci jen těžší dilema, vyostřenější konflikt, může leda pokaždé ze všech sil promyslet a udělat jeden další tah, jeden nejlepší možný krok dál, k němuž zmobilizuje všechny síly, bez spekulování, bez vize, bez jistoty a bez naděje, že se tím povede zachránit něco víc než právě rozumné posunutí se do příštího okamžiku, kde bude nejspíš čelit ještě složitějším a bezvýchodnějším momentům. *** Hallu tak na konci filmu opouštíme v těžší situaci, než v jaké jsme se s ní seznámili na samém počátku - ona i její sestra čelí vězení, omezení osobních sil v boji za lepší budoucnost, a do toho si Halla přináší traumatizované dítě z cizí kultury, a do cesty se jí staví rozvodněná řeka, do níž se s holčičkou v náruči hrouží čím dál hlouběji, bez jistoty, že se tudy dá projít, ale s vědomím, že jinudy cesta dál stejně nevede. A s vědomím, že i když se obě dostanou v pořádku na Island, nemusí to být ani pro jednu krok k žádnému zlepšení, ba možná právě naopak. **** Havlův výrok o tom, že naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne, nabývá naprosto přesvědčivého výrazu a aktuálnější palčivosti v tomto ilustrativním odhodlaném ženském boji za lepší a smysluplnější osobní, mezilidskou i planetární budoucnost zároveň, a v této ironicky sžíravé reflexi sobeckých snah mocných a bohatých udržet si své současné pozice i za cenu budoucího zničení všeho živého. **** A mimo jiné se mi ohromně líbilo vtipné pracování s dogmatem - svérázné zapojení filmové hudby do děje, a s antickými sbory: ženské a mužské chóry, zároveň kritici a soudci Helliny cesty a zároveň poslušní vykonavatelé jakési vyšší moci, do níž se i Hella snaží odevzdat, když chápe, že vlastními silami a úsudkem víc nezmůže a že to nestačí. *~ (04.03.2021) (méně) (více)