Žena na válečné stezce

Je lepší metodou záchrany světa sabotáž věží vysokého napětí, nebo adoptování ukrajinského sirotka? Tuto otázku řeší svérázná "zenová teroristka" ve šťavnatém, ironickém, nádherně nasnímaném a lahodně nazvučeném filmu Benedikta Erlingssona, který se podobně jako v O koních a lidech zabývá laskavými črtami islandské svéhlavosti. Zjevování kapely, která doprovází dění ironickým soundtrackem, připomene filmy Roye Anderssona, ale Woman at War je spíš čistá žánrovka ve stylu "gentle nordic weirdness", kterou si lze skvěle užít. (17.05.2018)

Severské filmy mají co do sebe a islandskou kinematografii mám zvůášť rád. Příběh dvou "střelených" sester by si možá zasloužil o hvězdičku víc. Zoufalá žena se rozhodla pro ekologický boj osobitým způsobem, který ovšem byl za hranou zákona, ba i ohleduplnosti k obyčejným lidem, kterým najednou přestal jít elektrický proud, pro Island tak důležitý. Tenhle boj jsem nemohl schvalovat. Její sestra zas byla v zajetí asijských náboženství a chtěla se odebrat na dva roky do indického kláštera kvýuce meditace. Co mě na filmu ale vadilo nejvíc byla záměna hrdinek ve vězení. Ano, z vězení se nedá pečovat o sirotka z Ukrajiny, ale lze tam meditovat... No, nevím... (09.01.2021)

Tento film má všetko. Tému klimatickej krízy, vojny na Ukrajine, má hlavnú hrdinku vo veku 45+, strieľanie z luku ako Katniss, boj proti vláde, dvojčatá, akciu premyslenú lepšie ako mnohé špionážne thrilery, nádhernú Islandskú scenériu, odkazy na Revenant či Vesmírnu odyseu  a hudobníkov priamo v obraze. Napriek ťažkým témam to však nie je ťažký film. Je poňatý s odľahčujúcim humorom, ničoho tam nie je "príliš" a napokon vo vás zanechá čosi, nad čím ešte môžete neskôr premýšľať. Pre mňa jeden z najlepších v poslednej dobe, fakt pecka. (04.03.2022)

Navenek spořádaná padesátnice, učitelka stojící v čele místního sboru, tajně vede ještě druhý život „zenové teroristky“. Stojí před dilematem, co bude pro záchranu světa lepší: jestli sabotáž věží vysokého napětí, nebo adopce ukrajinského sirotka. Komedie o tvrdé bojovnici proti průmyslovým koncernům ničícím krajinu získala hlavní cenu sekce Týden kritiků na festivalu v Cannes 2018, cenu Lux od Evropského parlamentu pro nejlepší film roku 2018 a její hlavní aktérka Halldóra Geirhardsdóttir, známá již z předešlého režisérova titulu či ze seriálu V pasti, byla nominovaná na nejlepší evropskou herečku. Skoro se chce říci akční herečku. Protože Geirhardsdóttir má své nejsilnější okamžiky v bezmála bondovské akci, kdy se groteskně maskuje, odhodlaně leze po střechách, operuje s lukem a šípy opatřenými lanem či s řezným kotoučem, kryje se před vrtulníkem pod drny i mezi ovcemi, brodí se ledovou řekou pronásledovaná psí smečkou – načež se usměvavě postaví před svůj pěvecký sbor a zavelí k „jarní písni pro zahřátí duše“. Scénář, na němž se vedle režiséra podílel Ólafur Egilsson, jí nepokrytě fandí, přestože v jejím spravedlivém fanatismu nechává zaznít jak sobectví, tak stihomam ze sledování; mobil třeba uklízí zásadně do ledničky. Trochu připomíná hrdinku díla Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, i když je navenek méně výstřední, zato však doslovnější po stránce agitace. Na řadu přijdou vláda, expandující čínská firma, veřejné mínění vinící sabotérku rozvoje domácího průmyslu z hrozícího zdražování, televizní záběry živelních pohrom i detaily adopce ukrajinské holčičky, která ve válce ztratila celou rodinu. Mimo to Ženu na válečné stezce vlastně nelze považovat za komedii, přestože zábavně hravou, leč postupně únavnou funkci tu plní folklorní kapela zjevující se podél hrdinčiny pouti. Spíše by se dalo mluvit o sluníčkářské satiře, do níž zapadají ohkaté symboly: jak policii podezřelý samotářský cizinec objevující dosud nedotčené přírodní krásy ostrova, tak hrdinčina sestra mířící právě za meditačním sebepoznáním do Indie. Geirhardsdóttir si zahrála obě sestry, avšak v dvojroli neobjevila výraznější odlišnosti jejich podob ani povah, což je škoda. Neboť právě mezi osamělými ženami se ve finále rozhoduje, co je v životě opravdu podstatné. A příliš se nabízí zhmotnění hesla, že kdo zachrání jednoho člověka, spasí celý svět. Zkrátka Žena na válečné stezce ztrácí sílu všude tam, kde se uchyluje ke slovům, tezím, k abstraktním polemikám. A třebaže závěrečný zvrat přináší chytrou přesmyčku, obsahuje rovněž příliš okaté sdělení. Ale na druhé straně filmu sluší nádherné tiché obrazy, které se nikde jinde pořídit nedají. Mystický Island má tu výhodu, že pokaždé uhraje pár bodů navíc. (18.04.2020)

ekologie na Islandu a válka na Ukrajině nic nemohli splést hůř.přitom ve filmu je spousta dobrých,originálních(jak se schovat před vrtulníkem s termovizí v holé ,kamenné krajině) neokoukaných záběrů .které scénárista odněkud neokopíroval ale vymyslel.Jen ten konec jsem buď nepochopila anebo neměl co sdělit. (06.12.2019)