Žena na válečné stezce

Po druhém shlédnutí "Kona fer í stríð" přidávám na nejvíc. Rozhodně nesouhlasím s názorem, že je to: "manipulativní hipsterská zelená agitka (J*A*S*M*)". Je tam mnohem, mnohem víc! Skvělá Halldóra Geirharðsdóttir. Ovšem, byly chvíle, kdy jsem zavzpomínal na Stalloneho "První krev", pro Hallininu nezdolnost. Příběh je ohromně propracovaný do poslední minuty. Pasáže, jako ta u poutního místa Vikingů (od fejsbůku až do kruhu na konci) i mnohé další. A zvuk a hudba a ti hudebníci, to se musí slyšet a vidět....PS: "ani muk" je i v islandštině "ani muk" :-) ...PPS: Díky =tkimitkiy= za překlad a úpravu titulků. (16.07.2019)

Tí, ktorí tu píšu o nejakej manipulatívnej hipsterskej zelenej agitke, zrejme nikdy nepočuli príbeh o istej Sigríður Tómasdóttir. Tá už v roku 1907 zabránila priemyselníkom, aby postavili vodnú elektráreň na rieke Hvítá a zachránila tak vodopád Gullfoss pred istým zánikom. Kto niekedy naživo videl Gullfoss, vie, že to stálo za to. Sigríður je považovaná za prvú ekologickú aktivistku v dejinách a jej príbeh je dôkazom, že aj čin jednotlivca niekedy zohráva kľúčovú rolu. Film o jednej novodobej ekoteroristke ma zo začiatku nejako nebavil a hlavne vsuvky s dychovou kapelou nezapôsobili asi tak, ako autor zamýšľal. Postupom času sa to však zlepšovalo až do grandiózneho finále, takže môžem len odporúčať. (27.01.2020)

Něco pro (nejen) španělské turisty toužící navštívit Island…Pro někoho asi hůře uchopitelná podívána, neb jistě ne každý se sžije s hlavní hrdinkou, samotným zpracováním i hodnotami tvůrců. Ostatně, může se zdát, že fandit „ekoteroristce“ půjde dost těžko, ale já s tím měl s přibývající stopáží stále menší problém, jak díky jejímu charakteru, tak díky protagonistce (výborná i ve dvojroli). Film docela přesně ví, co chce sdělit a publikum to chápe. Co si z toho vezme, je už jeho věc. Zároveň je dobré se připravit na to, že nejde o typickou komedii ani její „tragi“ příbuznou, jakkoliv se místy nějaký ten divákův úsměv vyloudit podaří, protože jde o velmi svéráznou, absurdní podívanou. Samostatnou kapitolou je pak svěží hudební složka, která je naprosto svá, a pokud máte alespoň povrchní znalosti filmové teorie, zde uvidíte, jak také může vypadat „diegetická hudba“. Ve výsledku je nejproblémovější (i když dost symbolický) konec, který to hlavní hrdince až příliš zjednoduší (což jde trochu proti podstatě), ale jinak jsem se bavil a hodnotím slušnými 4*. (27.10.2019)

Inu Island je zcela jistě krajinou, která si roste svým životem. Proto diváka nemůže překvapit, že učitelka chodí do posilovny a na plavečák z důvodu, aby po víkendech mohla pobíhat po krajině s dynamitem v kapse a s lukem v ruce. A proč to dělá? Protože nemá ráda korporát a v soukromém životě citelně neuspěla. 64 % Celosvětový příjem ke 12. 2. 2020: $4,471,158, což je 1,54 násobek rozpočtu (02.03.2020)

Navenek spořádaná padesátnice, učitelka stojící v čele místního sboru, tajně vede ještě druhý život „zenové teroristky“. Stojí před dilematem, co bude pro záchranu světa lepší: jestli sabotáž věží vysokého napětí, nebo adopce ukrajinského sirotka. Komedie o tvrdé bojovnici proti průmyslovým koncernům ničícím krajinu získala hlavní cenu sekce Týden kritiků na festivalu v Cannes 2018, cenu Lux od Evropského parlamentu pro nejlepší film roku 2018 a její hlavní aktérka Halldóra Geirhardsdóttir, známá již z předešlého režisérova titulu či ze seriálu V pasti, byla nominovaná na nejlepší evropskou herečku. Skoro se chce říci akční herečku. Protože Geirhardsdóttir má své nejsilnější okamžiky v bezmála bondovské akci, kdy se groteskně maskuje, odhodlaně leze po střechách, operuje s lukem a šípy opatřenými lanem či s řezným kotoučem, kryje se před vrtulníkem pod drny i mezi ovcemi, brodí se ledovou řekou pronásledovaná psí smečkou – načež se usměvavě postaví před svůj pěvecký sbor a zavelí k „jarní písni pro zahřátí duše“. Scénář, na němž se vedle režiséra podílel Ólafur Egilsson, jí nepokrytě fandí, přestože v jejím spravedlivém fanatismu nechává zaznít jak sobectví, tak stihomam ze sledování; mobil třeba uklízí zásadně do ledničky. Trochu připomíná hrdinku díla Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, i když je navenek méně výstřední, zato však doslovnější po stránce agitace. Na řadu přijdou vláda, expandující čínská firma, veřejné mínění vinící sabotérku rozvoje domácího průmyslu z hrozícího zdražování, televizní záběry živelních pohrom i detaily adopce ukrajinské holčičky, která ve válce ztratila celou rodinu. Mimo to Ženu na válečné stezce vlastně nelze považovat za komedii, přestože zábavně hravou, leč postupně únavnou funkci tu plní folklorní kapela zjevující se podél hrdinčiny pouti. Spíše by se dalo mluvit o sluníčkářské satiře, do níž zapadají ohkaté symboly: jak policii podezřelý samotářský cizinec objevující dosud nedotčené přírodní krásy ostrova, tak hrdinčina sestra mířící právě za meditačním sebepoznáním do Indie. Geirhardsdóttir si zahrála obě sestry, avšak v dvojroli neobjevila výraznější odlišnosti jejich podob ani povah, což je škoda. Neboť právě mezi osamělými ženami se ve finále rozhoduje, co je v životě opravdu podstatné. A příliš se nabízí zhmotnění hesla, že kdo zachrání jednoho člověka, spasí celý svět. Zkrátka Žena na válečné stezce ztrácí sílu všude tam, kde se uchyluje ke slovům, tezím, k abstraktním polemikám. A třebaže závěrečný zvrat přináší chytrou přesmyčku, obsahuje rovněž příliš okaté sdělení. Ale na druhé straně filmu sluší nádherné tiché obrazy, které se nikde jinde pořídit nedají. Mystický Island má tu výhodu, že pokaždé uhraje pár bodů navíc. (18.04.2020)