Na dno vášně

Nekompromisný film, ktorý pôsobí ako esej na tému Demonštrácia krutosti karmy. Veľmi originálny námet možno pôsobí trošku nepravdepodobne, Almodóvar to však vynahradil kompaktným scenárom, kvalitným budovaním a stupňovaním atmosféry s thrillerovým nádychom a plného vzrušujúcich momentov. Taktiež nechýba originalita, nápaditosť, pointa, šťavnaté dialógy a nebojí sa búrať konvencie. 80%. (27.10.2014)

Nezkrotný Almodóvar sice chvílemi mocně konstruuje, ale v lásce a válce, milióny mrtvých posetých bojištích vášně, je dovoleno vše. Iracionalita, touha, žárlivost i pomsta. Tu všemocná vášeň umí nejen rozpoutat, ale i zastavit.. Smeče neschopný Bardem perfektní. Imponovalo mně, jak se nakonec zachoval, když už věděl, že se z další rány osudu nevylízá.. (09.05.2018)

Pustit si tenhle film v roce 2022 znamená vrátit se na chvíli do starých dobrých devadesátek, kdy se po ulicích Madridu proháněla auta jako Citroën BX, Seat Toledo či Peugeot 406 (která už ze silnic takřka zmizela), a kdy byl Almodóvar na vrcholu tvůrčích sil. Na dno vášně je skvěle obsazené drama, s krásnou hudbou a kamerou, a hlavní postava, sirotek Víctor, je neuvěřitelný sympaťák, kterému člověk jako já musí držet celou dobu palce (mám podezření, že úvodní -  zdánlivě zbytečná - sekvence s jeho narozením v autobusu v r. 1970 ve mně po zbytek filmu živila k Víctorovi příjemný pocit jakési důvěrné blízkosti). Osobně bych si tipnul, že literární předloha Ruth Rendell bude asi slušný brak - vzájemná propletenost všech postav v silně nepravděpodobném příběhu je až úsměvná (těžko kupříkladu věřit tomu, že by i v bezstarostných devadesátkách bylo možné, aby do školky k dětem přijali vychovatele, který čerstvě vyšel z vězení) - ale v tom je Almodóvarovo mistrovství, že z takové látky nechal vzniknout tak dramaticky působivému výsledku (ostatně film z předlohy vychází jen volně, jak jsem se dočetl). Člověk uvyklý Almodóvarově tvorbě zde vlastně nemůže být překvapen, protože se mu zde dostane v podstatě všeho, co už zná z jeho dalších filmů, a to dokonce ve vrcholné formě, která s lety zraje jak víno, a je vyloženě příjemné vidět dnes film z časů, kdy ještě nebyl internet ani mobily, a život tak vypadal podstatně jinak - dnes by už takový film vlastně nebylo možné natočit. (25.08.2022)

90% - Z filmů, co jsem od Almodóvara viděl je Carne trémula jasně nejlepší. Svět, který režisér ve svých filmech vytváří je sice i zde poněkud přitažený za vlasy, ale konečně se nestává dominantou obsahu. Je pouze ideálně načechraným polštářem, který filmovému jedlíkovi usnadní a zpříjemní koncentraci na strhující děj. Již od úvodních scén je jasné, že se řemeslně bude jednat o vybroušený klenot. Obsahově začne být film unikátní v okamžiku, když se divák začne pohybovat mezi relativními pravdami všech pěti ústředních postav, a klást si mnoho otázek, jako při četbě dobré knihy. Film Na dno vášně mi přinesl parádní zážitek, v němž se mísí výborný scénář s dokonalou režií, pěknou Iglesiasovou hudbou a hereckým koncertem, z něhož vyniká zejména Javier Bardem. (17.07.2007)

Pomalu se vracím Almodovarovou minulostí po schodech postavených z jeho filmů, Na dno vášně je zatím nejstarší, ač v předsálí už se hřeje Kika i Květ mého tajemství (budu sledovat zanedlouho) a na opačném konci čekají rozkoukaná Rozervaná objetí (dokoukány budou zítra). Mini srovnání stále vede Volver, ačkoliv Na dno vášně je opravdu dobrý, a v tomto případě bych k rozlišení nuancí potřeboval spíše desetistupňový žebříček. Pedrovy filmy mají hodně společného - hraje v nich Penélope, dost často také Javier Bardem, a taky pokaždé se v zápletce totálně ztratím, ačkoliv přesto nic není ztraceno, protože moje slečna mi pokaždé děj vysvětlí. A asi to se mi na Pedrových filmech líbí ze všeho nejvíc, fakt nejsou pro blbce. (17.10.2009)