Televizní společnost

Znepokojivá satira, která tne do živého dnes ještě mnohem hlouběji než v době vzniku. Škoda že příliš tlačí na pilu a že celá druhá polovina je pouze mlácení již jednou vymlácené slámy. Navíc to i po herecké stránce působí nesourodě; polovina ansámblu hraje "vážně", jak se na drama (protože to drama je) sluší, ale ta druhá jakoby si mylně myslela, že účinkuje v komedii. (10.01.2016)

Je priam obdivuhodné, aké širokospektrálne sféry pozemského života režisér vo svojich filmoch rozvádza. A nepriamo dospeje k podobným výsledkom : nekalé zákulisie policajných praktík, beštiálne situácie vo vojenských táboroch, krvilačné verdikty porotcov v sieni, hrozby informačných vojen, televízne pletky... Trochu mi z opačného uhlu pohľadu pripomína iného matadora - Franka Capru. Lenže zatiaľ čo Capra dáva do opozície "rozprávkových" zloduchov (kde dobro prirodzene vychádza z človeka), Lumet prenáša pozornosť k tým zvráteným a skazeným. Čím majú väčší priestor realizácie, tým viac dehumanizujúco podkopávajú aj to najmenšie ľudské, čo v nich zostalo (pričom dobro je niekde až za tou nekonečnou priepasťou beznádeje). Lumet vlastne nepoužíva satiru či plnohodnotnú príbehovosť (čím by nalákal širšie publikum) ale nadnesený realizmus, čiže v konečnom dôsledku svojou výstižnou servilnosťou otvorí dvere aj tomu retardovanému, aby pochopil. Otázne je, do akej miery to bude priemerného diváka zaujímať, lebo zo skúseností je jasné, že 80% ľudí sa bude neustále kŕmiť tými istými sračkami, ktoré Finch vo svojich prejavoch spomínal. Vlastne robíme týmto hajzlom dobročinnú službu a ešte sme šťastní, ako s nami vymetajú. Ťažko sa to počúva... Mimochodom je to jeden z tých tématov, v ktorom vyniknú herecké výkony až k nebesiam. Asi toľko. (24.06.2014)

Agresivní boj o koláče sledovanosti i skvělý herecké výkony jsem předem považoval za největší klady snímku. Naivně jsem však neočekával, že film z roku 1976 půjde tak nekompromisně za každým vydělaným dolarem a má tlamička se s údivem rozevřela při neskutečně aktuálním monologu pana Jensena o korporacích. Pátou hvězdu sice subjektivně nedávám, ale pouze proto, že při sledování pohyblivých obrázků potřebuju občas podráždit svou bránici uvolňujícím smíchem a tady na mě pan režisér Lumet evidentně zapomněl. (04.10.2011)

Obrovské zklamání. Možná je to tím, že jsem si analýzu médií užíval po 3 nebo 4 semestry na škole, ale Network šlo prostě totálně mimo mne. Celé to bylo strašně přemrštěné a uřvané, Faye Dunaway hrála naprosto hnusně, satira nebyla ani vtipná, ani nijak objevná, scénář neměl žádnou spojitou strukturu. Zkrátka a dobře - po hodině jsem zjistil, že mě tento film střídavě nudí a irituje. Moc se mi líbil Robert Duvall, to je asi tak všechno. Teď si vzpomínám, že velmi podobné pocity jsem si odnesl ze Psího odpoledne, Sidney Lumet mi zřejmě není souzen. Vyhodit, zapomenout. (14.03.2010)

Snímek, který dle mého předběhl dobu a svou relevancí dokáže zaskočit i více než 30 let poté. Tohle už není satira, to je dnes realita. Snad až na nepříliš přesvědčivý románek Christensenové a Schumachera, kde je ambiciózní manažerka trochu naivně líčena jako vpravdě monstrózní ztělesnění oné údajně neautentické a bezcitné televizní generace, je Network plný apelujících sdělení o současné vyprázdněnosti lidského ducha a společenského zřízení, kterému ze zvyku stále ještě říkáme demokracie. Že za nitky dávno tahají jiní, než naši tzv. volení zástupci, kterým jsme si zvykli pravidelně odevzdat svůj hlas a nezměnit tak vůbec nic, si ale často pořád ještě neuvědomujeme. Howard Beale je zde Hamletem, novodobým kazatelem a zároveň bláznivou loutkou masmediálního světa, která jeho šéfům nepozorovaně přeroste přes hlavu, zatímco oni mají plné oči utěšeně rostoucích koláčů sledovanosti. Konečné řešení mesiášovy otázky je pak vrcholem cynismu, kdy tento atentát v přímém přenosu obstará senzacechtivou televizí záměrně podporovaná teroristická organizace. Že vám to něco připomíná? (11.08.2009)