Verdikt

Filmy z právnického prostredia už vopred vzbudzujú dojem, že vás unudia k smrti. Našlo by sa mnoho filmov, ktoré to dokážu vyvrátiť a aj toto je jeden z nich. S. Lumet je ostrieľaný a skúsený režisér a meno P. Newman netreba predstavovať. Podarila sa výborná dráma o právnikovi, ktorý prepadol alkoholu a je na dne. Vezme prípad , ktorý ho môže vrátiť na výslnie a on sa preto snaží urobiť všetko. Ak sa podarí zohnať kľúčového svedka, problémy bude mať aj právnik z najlepšou povesťou. Film napriek pomalému tempu drži pevne pohromade a narozdiel od iných užívateľov ma film nenudil. Záver v súdnej sieni a celkovo dominujúci P.Newman je vynikajúci. 80%. (01.06.2010)

Ja sa nečudujem, že súčasnému divákovi môže pripadať Rozsudok trochu nudný a stopážou mierne prestrelený. Môžu za to seriály typu Bostonské prípady, ktoré podobné súdne prestrelky zvládnu za polovičný čas. Lenže pre mňa znamenajú viac dlhé pohľady na Paula Newmana a Charlotte Rampling, ktoré povedia o téme viac, ako husto konverzačné seriály. Film pokladá okrem iného otázku, či má človek dať prednosť spravodlivosti a pravde, alebo právnickému, formálne správnemu hľadisku. Túto dilemu riešila v závere porota a myslím, že rozsudok každého diváka bol na konci jednoznačný a nenašila by sa, okrem nejakého suchého právnika, žiadna výnimka. Mimochodom Charlotte Rampling tu má krásne vlasy ako Jacqueline Bisset a dosť ju pripomína. Na Lumetovi sa mi páči, že týmto filmom akoby priamo obžaloval právny systém USA za prehnitý a skorumpovaný. Vzhľadom k faktu, že sa nejedná o prvoplánovo komerčný zábavný produkt, ktorý by mal na polarizácii oboch strán stáť. (14.09.2013)

Absolutní špička v žánru soudního dramatu. Po stránce filmařské nelze vytknout vůbec nic. Z toho, jak morálka dostává v tomto sporu na frak, až mrazí. Zpočátku se mohl film jevit jako pouhá další variace na velmi zhovadilý jednostranný pohled vztahu "chudák pacient vs. trýznivý lékař" a zajímavá mohla být toliko one man show Paula Newmana, ale autor příběh naštěstí včas uvedl na pravou míru několika výbornými dramaturgickými zvraty. Tím se sice nijak nezprošťuje z možného jednostranného pohledu, ale je třeba brát ohled na to, že film jako takový je jedna velká fabulace, kdy je plně v ruku autora, jakým způobem příběh podá. Stále však čekám na takové soudní drama, které bude postaveno na principu, že i pacient je magor a morální převaha bude na straně lékaře. (03.03.2008)

Nevím proč, možná jsem ovlivněný faktem, že právo bylo kdysi moje profese, nicméně můj dojem z tohoto filmu je velmi mdlý. Je to hrozně naivní. --- Kdosi tady napsal, že to vypadá, že soudit se je největší americký koníček. Rád bych k tomu něco dodal. Anglosaské (a skandinávské) právo v zásadě připouští žalovat kohokoli za cokoli. Cítíte-li že vám někdo způsobil újmu, můžete to zkusit. Jako účastník procesu máte velkou míru svobody, jak soud/porotu přesvědčit o své pravdě. Logickým důsledkem je, že je to drahé a všichni lidé od práva se na tom dobře živí. --- Náš systém práva je jiný. Můžete žalovat jen takové újmy, které jsou popsány v zákoně, a jen vůči těm, u nichž to zákon připouští. Důsledkem toho je, že mnoho lidí se cítí něčím poškozeno, leč advokát jim musí říct: "Je mi líto, na to neexistuje žaloba." Nejlépe je proti takovým žalobám pochopitelně chráněn stát, protože - a to by měli lidé chápat - stát nedělá právo pro nás, ale pro sebe. Velmi často je to k vzteku, protože největším násilníkem a porušovatelem zákonů u nás je právě stát. --- Tolik na vysvětlenou, proč se u nás méně soudíme. Nemůžeme. Soudy smějí soudit jen to a tak, jak jim stát předepíše. (27.07.2016)

Novohollywoodská nálepka 'Sidney Lumet' znamená střet charismatických antihrdinských sympaťáků s byrokratickými institucemi. Vyprávění je pak zakořeněno v dualismu pramenícím z rozporu mezi svébytně motivovanými jedinci a dogmaty řízenými společnostmi. Neviňátko Sonny a prostory brooklynské banky, Howard Bayle a nestoudnost zpravodajských praktik a nyní alkoholik Frank, zlovolná soudní moc a... alkoholik Frank. Podobně jako Psí odpoledne a Network, i Rozsudek nabízí pohled na výsledek axiologicko-deontického konfliktu obou entit, nicméně tak dělá daleko skromněji než jeho předchůdci. Frankův nejnebezpečnější nepřítel je totiž on sám a jeho jedinou zbraní je možnost vzchopit se.___ Z tohoto důvodu Lumet pracuje se žánrovým schématem soudního dramatu jakožto skeletem, jehož primární funkcí je udržet onu formální skládanku pohromadě. Pozadí v podobě soudní linie dominuje posílená subjektivita a existenciální tetelení ve stylu TAXI DRIVERA či ROZHOVORU; proces vyprávění nevyužívá komunkativnostní hry k dynamizování právnického souboje, neb zatajování informací je vázáno téměř výhradně na postavu Franka; osnova vyprávění se na místo řetězení zvratů a zodpovídání podurčených otázek týkajících se žaloby soustředí na vývojový vzorec Newmanovy postavy a centrem fabulovaných událostí je pouze minulost stále sympatičtějšího alkoholika.___ Vnitřní proměna Franka Galwina a její vnější ozvěny (sklenice whiskey měnící se v hrnek kávy, postupné shazování obleku coby kazajky, stále umírněnější herectví a nahrazení sevřenosti baru otevřenými prostory kanceláře) je k tomu všemu radost pozorovat, neb na rozdíl od cynictějších amerických filmů nabízí pozitivní rozuzlení. (29.08.2018)