Duna

Po Dune začínam nadobúdať dojem, že tábor Lynchových ucitevačov dokáže spraviť kult zo všetkého čo táto režisérska osobnosť natočí. V tomto prípade mal však radšej ostať na svojom piesočku a nepodriaďovať sa literárnej predlohe, tobôž ak ide o kultové sci-fi akým Duna bezosporu je. Táto depresívna a nezáživná vízia totiž nemá so svetom Franka Heberta veľa spoločného a rád by som vedel, čo sa preháňalo Raffaelle De Laurentiis hlavou pri obsadzovaní režisérskeho postu. Neskoršie televízne spracovanie dopadlo oveľa lepšie, aj keď do úvahy beriem aj fakt, že tento film nemal Lynch úplne pod kontrolou. (24.08.2007)

Rozsáhlý svět se v Lynchových rukou mění na depresivní a zjednodušenou pseudoságu. Už po pár minutách na mě sype osudová rozhodnutí o budoucnosti mnoha lidí, nechá do té doby naprosto neznámé hlavní postavy pronášet hrdinská moudra a přehnanými bizarnostmi podtrhává nohy atmosféře. Jinými slovy svého diváka lynchuje přesně podle nejjasnějších předpokladů, ale ve sci-fi žánru je to o poznání méně funkční než u mysteriózních thrillerů či dramat. A tu odosobněnou a pochybnou vznešenost zachraňuje přesně padnoucí ideální hrdina Kyle MacLachlan a hlavně samotná Duna. Vizuálně hypnotický Arrakis se svými obřími fantomy dokáže zcela pohltit a aspoň na chvíli dovést všechny k pocitům, že to, co se na plátně odehrává, má skutečně smysl. 50% (02.12.2007)

Kniha o Arakis je prakticky nezpracovatelná do filmové podoby a každou dekádu se o to někdo pokusí. Její obsáhlost bohužel nutí buď k více částem nebo ke velkým kompromisům nejen příběhových, ale také ohledně postav. David Lynch je režisér s vytříbeným citem pro barvy, umění a celkovou vizuální stránku filmu. Snažil se spojit vše, co Duna obsahuje do působivého celku. Efekty z dnešního pohledu nejsou úžasné, ale vznikly ve stejném roce jako Terminátor, takže si své uznání zaslouží i s přihlédnutím k jejich nostalgickému kouzlu. Okolo Duny jsem toho viděl hodně a nemyslím si, že by film nedokázal neoslovit neznalého předlohy. Naopak ukončený film působí komplexně, i když někdy trochu chaoticky. Depresivní atmosféra se k Duně skvěle hodí a vše je doplněno skvělou architekturou kulis a kostýmů. Bohužel tento film neměl úspěch, ale díky němu mohl David Lynch vytvořit svůj Blue velvet (Modrý samet). Určitě se nejedná o film, za který by se Lynch měl stydět a trochu mě mrzí některá hodnocení, které toto dílo dost srážejí. Pro mě trochu osobní záležitost... (Viděn také "television's cut", tento film ma opravdu intenzivní backstory) (23.08.2004)

Davida Lynche mám mezi oblíbenými režiséry, sci-fi miluju, ale tohle je pakárna. Knihu jsem nečetl, v první hodině filmu jsem nedokázal pochytit, kdo je kdo, kdo co dělá, o co vůbec jde ... a dál už jsem se to chápat ani nesnažil. Jeden z naprostého minima filmů, u nichž jsem si v závěru musel pomoci rychloposuvem. Hvězdičku za pěkné písečné červy. U Lost Highway, Mazací hlavy a dalších Lynchových děl je jejich těžká uchopitelnost předností, ale zde se měl jasně vyprávět příběh. Fail jak hrom. (25.08.2011)

Lynch se musel vypořádat s tím, že svých pět hodin bude muset zredukovat do 130 minut. DUNA nebylo lehké sousto ani pro Jodorowskyho, ani pro Lynche. Ale mám pocit, že Lynch si tu osvojil spoustu osobitých narativních postupů, které později řádně zužitkoval v budoucnosti. Vypravěčský voiceover jsem si perverzně užíval, stejně tak i podivnou a strohou béčkovost akčních scén. Voda života! MUAD'DIB! (20.05.2014)