Sloní muž

Sugestivní a tísnivá atmosféra nepřátelského města jako kontrast proti duši vnitřně krásného člověka. Lynch občas v lidské zrůdnosti jde až za hranici divácké nepříjemnosti a očividně bezbranného jedince nechává trpět až příliš často, ale přesto mě nakonec dostává. Hlavně protože finální Adagio for strings patří mezi nejtesknější scény, co jsem kdy viděl. (07.01.2006)

Scénář: Christopher De Vore, Eric Bergren, David Lynch .. Kdo je větší zrůda? Člověk s normální tváří, ale srdcem obludy nebo dobrosrdečný člověk postižený přírodní anomálií? Jeden z mála komplexních snímků od Lynche, kde má vše hlavu, patu a zejména smysl! (08.06.2006)

Další z Lynchových zamyšlení nad tím, že největší zvířata/bestie se potulují někde hluboko v nás. Tentokrát vše předloženo (na Lynche netradiční) nezběsilou formou; o to více však smutnou a burcující. Dojemný příběh o důstojnosti, přátelství, radosti ze života, ale taky hyenismu, nelidskosti, utrpení a citové zvrácenosti. Lynchův opus netrpí žádnými školáckými chybami a je v pravém slova smyslu brilantně natočen. Herecké výkony jsou zdrcující a totálně odzbrojující. Dokonalé vyznění celého snímku je navíc posíleno tím, že je vše předloženo bez zbytečných moralit. Navíc či právě proto: případné divákovy (chápejte: i mé) slzy nejsou Davidem Lynchem z očí násilně tlačeny a ždímány, ale jsou jaksi zcela přirozenou reakcí organismu. Shrnuto a podtrženo: Rozhodně jeden z nejdojemnějších, nejsmutnějších a nejkrásnějších filmů; a to i přesto, že ona krása není patrná navenek, ale je ukryta někde hluboko, hluboko pod námi viděným vzezřením. (05.08.2004)

Úvodní záběry vykazující známky dalšího Lynchova mystéria se naštěstí dokázaly rychle změnit ve školní rozbor na téma humanismus. Přesně jako je obraz filmu černobílý, tak i charakterové rozložení odpovídá tomuto dvoubarevnému schématu – hodní a zlí. I přesto, že je film podle skutečných událostí, nemůžu se ubránit dojmu, že je to všechno až příliš dokonale nalinkované. Lynchovo spoléhání se na emoční projevy herců je až příliš okaté. Zvláště v první polovině není povězeno zhola nic, ta druhá alespoň začne rozvíjet nějakou gradaci děje a budovat vzájemné vazby, což však nic nemění na výsledném dojmu, že snaha nebýt jenom laciným dojákem vychází vniveč hlavně díky tomu, že hlubší myšlenka o lidskosti není díky suchému scénáři ve filmu uskutečnitelná. (28.10.2005)

Na podobné filmy mě moc neužije, a už vůbec ne na Lynchoviny, u kterých se nebojím přiznat, že je absolutně nechápu. Ale tohle je čestná výjimka. Lynch se tentokrát zdržel své obvyklé divnosti (snad až na psycho úvod se slony) a film je velmi prostý a přímočarý, v čemž je jeho obrovská síla. Hned začátek podkreslený melancholickou hudbou, detailní záběr na tvář Anthony Hopkinse, po které kane slza, dlouhé vyhýbání se otevřenému pohledu na Johna Merricka a práce s krátkými pohledy na jeho profil nebo stínohra jeho figury za závěsem dává zatím jen tušit podobu jeho krutého znetvoření. Volba natočit film černobíle se ukázala jako velmi šťastná a propůjčuje filmu nepopsatelnou atmosféru. Doktor a s ním i společnost a divák pozvolna odhalují nitro "sloního muže", kde se zase dokonale předvedl John Hurt. O slzavé okamžiky není nouze, ale tentokrát jsem se výjimečně necítila citově vydíraná. Posledních pár minut od chvíle, kdy se rozezní Barberovy teskné smyčce (ne nadarmo se Adagio for Strings považuje za nejsmutnější kdy složenou skladbu), mě film absolutně pohltil a skončil tak, jak jsem čekala. Smutně a krásně. (16.03.2011)