Mazací hlava

Tento film je jako Rubikova kostka; začnete, kde se vám zachce, začnete v kterémkoliv místě, začnete u muže, který si nevzal ráno antidepresiva, nebo u dítěte, co vypadá jak protáhlý šlem s paznehty, a vynoříte se se stejným pocitem, že Mazací hlava je ze své podstaty nesymetrická a že abychom čemukoliv porozuměli, musíme si ze sklepa donést vlastní interpretační nářadí. (14.08.2007)

Mazací hlava je film o samotářském muži s květákem na hlavě a bordelem uvnitř. Znáte to pořekadlo? Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Tak si náš majitel květáku najde totálně vymazanou přítelkyni s ještě vymazanějšími rodiči. A když se takhle sešli všichni společně u společného stolu, tak to byla docela legrace. Poté se květákovi a jeho mentálně retardované přítelkyni poštěstilo míti děťátko, které bylo pastvou pro oči. Respektive se jim to poštěstilo ještě před večeří, ale dozvěděl se to až později od matky přítelkyně, která ho chtěla osouložit. Kdyby bylo možné mezidruhové páření, tak bych dal ruku do ohně, že květákovi přítelkyně zahnula současně s kuřetem, kačerem a rybou, neboť dítě vypadá, povím-li to slušně, nestandardně. Film pochází z rané režisérovi tvorby, kdy ještě definitivně nezešílel a jeho filmy dávaly alespoň nějaký smysl. Hlavní dějová linie tohoto filmu je rovněž jednoduchá a je popsána v obsahu. To co v obsahu není jsou květákovy vize, vidiny a halucinace(nevím, jak to přesně nazvat) které smysl nedávají vůbec žádný, jsou debilně natočeny a měl by za ně někdo Lynche zlynčovat, nebo mu alespoň na chvíli udělat z análního vývodu anální přívod a všechny mu je tam narvat. Vážně nevím, co vám všem aktivovalo ty vaše deprese a noční můry. Atmosféra byla, řekněme, zajímavá. Černobílost a slušná prácička se světlem ji ještě zdokonalovaly, ale stejně nemohu říct, že by mě film jakkoli rozhodil, či mi pozměnil náladu, či mi na nějakou chvíli uvízl v paměti. Jako žít bych v podobné atmosféře s podobnými lidmi rozhodně nechtěl, ale to je vážně můj jediný zážitek, který si z filmu odnáším. Jsem si jistý, že po dopsání komentáře už si na něj ani nevzpomenu, ale ruku do ohně bych za to nedal. Třeba se mi o něm bude zdát. Je čas pro finální součet. Úplná sračka to není, to nemohu říct. Ale zřejmě postrádám nějaký ten gen navíc, abych se dokázal infiltrovat do Lynchových feťáckých vizí. Já se schválně někdy nečichám toluenu a dám si chlast na trávu a kouknu na tento snímeček. Trošku se bojím, že se po něm zasamovraždím, neboť tu každý schízuje, jak je strašně depresivní, ale jsem ochotný v zájmu vyššího blaha toto riziko podstoupit. Mám z Lynche pouze takový pocit a každým dalším filmem mě v tomto pocitu ujišťuje, že nemá světu co říct, a proto zabaluje své filmy do kupy hoven a nutí tak diváka, aby si řekl sám, co by rád slyšel. Dovolím si to nepovažovat za umění, ale za prvotřídní vychcanost. A odpusťte mi, pokud se opakuji. 1* (29.06.2013)

David Lynch je možná magor. David Lynch je možná génius. Kdybych chtěl parafrázovat Karla Čapka, řekl bych, že David Lynch je továrna na absurdno. David Lynch je člověk, který si libuje v nejrůznějších bizarnostech a nesmyslných situacích a příbězích. Mazací hlava je přesně taková. Trochu bizarní, trochu nesmyslný a trochu švankmajerovský film, kterým se David Lynch proslavil. Je to sice bejkárna, ale „něco na tom je“. David Lynch má to štěstí, že prvním filmem, která jsem od něj viděl, byl božský Mulholland Drive, protože kdybych viděl jako první Mazací hlavu, asi bych si k němu hledal dalekou cestu. David Lynch je nezaškatulkovatelný. David Lynch je David Lynch. A mám ho rád. Sám nevím proč. Ale Mazací hlava mne tedy příliš neuchvátila. (06.12.2007)

Depresivnější podívanou těžko někde vyhrabete. Film, v němž nenajdeme jediný záběr či zvuk, který by výrazně vybočoval a nepodílel se na utváření absolutně bezútěšné, do poslední pozitivní jiskřičky diváka vysávající atmosféry. Především práce s odporně dráždivými zvukovými ruchy je příkladná a paralyzující, stejně jako jednoduché, ale extrémně explicitní a znepokojivé masky, které na dlouhou dobu z hlavy nevyženete. Je to čistě moje vina, že podobně neuchopitelná vyprávění, která brání divákovi v plnohodnotném napojení na jejich vnitřní svět a pocity postav, od přírody nevyhledávám a nedokážu je sledovat s hlubším než jen chladným cinefilním zaujetím - Mazací hlava je totiž štědrá experimentální nadílka. Mindfuck století. (15.03.2017)

Klíčem k většině filmů Davida Lynche je pochopení, že jeho filmy k pochopení jednoduše určeny nejsou, avšak zamyslet se nad nimi, to už je něco úplně jiného. V mazací hlavě lze nalézt symbolismus, metafory, drobné pointy (problematická péče o dítě, objevení kousku sebe v něm, ovládání osudu někým shora + němožnost vzít to zpět apod.), ale i čistý chaos s jediným cílem - zapůsobit na diváka, vyvést ho z míry, ohromit, fascinovat něčím nevídaným, ale současně vlastně ničím. Mazací hlava je spolu s Tetsuo nejbizarnější, nejšílenější a nejpsychotičtější film, co znám, David Lynch v něm předvedl totální abstrakci jakožto filmové umění, ale přesto si myslím, že řada věcí šla udělat mnohem lépe. Pomalé tempo je k vytvoření depresivní a "duševně nemocné" atmosféry nutností, ale v méně zajimavých scénách, jakože film skutečně není vyrovnaný, se šeredně vymstívá. Mnoho pasáží však zachraňuje perfektní industriální zvuková stránka. 7/10 (09.04.2009)