Mazací hlava

Lynchův černobílý debut je spíš než filmem pouze sledem hypnotizujících obrazů ovlivněných surrealismem, němou groteskou a totálně ujetou představivostí autora. Pouze pro skalní příznivce, hlavy ostatních tento snímek zpracuje jako gumu na tužky a budou rádi pokud skončí za radiátorem ústředního topení. Nejlepší je ovšem to příšerné dítě. (12.01.2003)

Atmosféru to má. Hlavní hrdina s ikonickým účesem čumí jak puk, tak dokonale, jak to jen jde. Příšerka je správně hnusná. A to je tak všechno. Je úplně jedno o co tam jde a jestli na to koukáte naráz, nebo po libovolných úsecích. Dění je totiž totální random a i když mě to chvílemi bavilo, tak jsem ve zbytku málem usnul. (26.11.2018)

Mazací hlava je...jak to říct... je to lynchovina na el-tou... Na ploše devadesáti minut dokázal režisér tak neskutečným způsobem zamíchat filmovými konvencemi a divákovou hlavou, že hodně lidí tento snímek (a následně Lynche jako takového) nevydýchá hodně hodně dlouho. Potemnělý sál, na plátně jakýsi Henry Spencer toužící po buclaté zpěvačce, jež neodolatelně zpívá In Heaven Everything Is Fine, bizarní milostný vztah... Symboly, které mají anebo taky nemusejí mít smysl, jenž divákovi je důsledně skryt a k jehož odhalení autor nenechává ani minimum klíčů... Tohle všechno tvoří páteř a nosnou konstrukci surreálného světa dekadentní industriální společnosti, kde hlavní lidskou vlastností je frustrace a kolem vládne jakési postmoderní temno. Není nutné pochopit tento film (nebo se o to nějak přehnaně snažit) . Stačí na sebe nechat působit atmosféru tohoto podivného světa, který je nereálný, ale cosi živého v něm přesto je. Navíc ta fantastitcká zvuková kulisa... Viděl jsem Mazací hlavu dvakrát a pořád mě ten snímek svým způsobem fascinuje, byť to není úplná špička. 3 a 1/2 * (16.12.2006)

'' In heaven, everything is fine...'' Mé první seznámení s Davidem Lynchem, který se mi s Eraserhead okamžitě dostal pod kůži. Dlouhou dobu jsem nevěděla, jak tento snímek ohodnotit a jak ho mám okomentovat, protože... takové pocity po zhlédnutí filmu, jsem neměla nikdy v životě. Cítila jsem se psychicky vyčerpaná, totální zdevastování mozku, pocit úzkosti, deprese, zmatenosti, zoufalství, měla jsem pocit že ten emoční nápor neunesu, jako bych se vevnitř rozpadala a ve mně nezůstalo nic.. jen prázdnota. Večer jsem nemohla spát, protože jsem se obávala toho, že se probudím v alternativní realitě s mrtvými kuřaty a předčasně narozeným zmutovaným '' děťátkem. '' Ale přesto všechno, je Eraserhead znepokojivě krásný a troufnu si i říct, že je vrcholem surrealistické filmové tvorby a ztělesněním surrealistického umění. Plno lidí dá tomuto snímku odpad s tím, že ho nepochopili a že neví co znamená, ale víte co? Ono to neznamená nic. Nesnažte se ho pochopit, protože ho nikdy nepochopíte. David Lynch to nikdy neprozradí, protože by to ztratilo své kouzlo a tajemství. On převedl jen své noční můry, podvědomí a obavy na plátno a je úžasné, jak je schopný udělat obyčejné věci z každodenního života tak, že vypadají děsivě a hrozně. Není to film, který bych chtěla vidět znovu, ale přesto všechno vím, že ho znovu uvidím. Plný počet a místo v mé TOP 10 filmů si zaslouží oprávněně, protože jak už jsem psala, takové pocity ve mně film vyvolal úplně poprvé. (19.06.2012)

60% - Přál bych si, umět si tohle dílo užít víc. Obávám se jen, že toho nejsem schopen. Lynch totiž málokdy diváka nechá, aby si myslel, že je něco jasné, pochopitelné, uchopitelné, zkrátka pitelné. Já jsem byl po dobu sledování Eraserheada částečně vyděšen jeho absurditou, fascinován jakousi ledabylou naléhavostí oné absurdity, ale spíš jsem si říkal, že tu Lynch upekl něco, z čeho těží jeho řemeslo dodnes. Šílenství na pozadí napůl hudby, napůl hluku, jež se táhne v jedné scéně opticky i akusticky často několik minut za hranici divákova pohodlí. (03.11.2011)