Mazací hlava

Já vážně nevím, co smysluplného k tomuhle dodat. Ohánět se horou superlativů či negativů prostě nemá význam, protože na téhle planetě nemůže existovat člověk, který by Eraserhead pochopil a dokázal říct, co tím chtěl autor povědět a tudíž nemůže existovat někdo, s kým by se na toto téma vedla polemika.. Nevím, jestli mám dát * nebo *****, nevím jestli se mi to líbilo nebo ne...nevím už zkrátka vůbec nic. Uf, tohle sousto už si nedám :) (05.10.2002)

Eraserhead a David Lynch. Nebo spíš David Lynch a Eraserhead. Prostě když se řekne "Lynch", jako první se v mé mysli ohlásí obludný vjem, který se pokusil vymazat mi hlavu. Prý jsem v komentářích příliš popisná (ano, Gimpe, vzala jsem si to k srdci), ovšem tuto svou úchylku zde uplatnit nemohu. A nedovolím si ani interpretovat, co se na plátně přede mnou odehrávalo... Anebo jo, já se vyjádřím obojím způsobem. Charlosinino vidění Mazací hlavy: Děj je poměrně jednoduchý, jeho zobrazení ovšem radikálním způsobem narušuje běžnou narativní rovinu. Lynch prolíná reálnou sféru se sférou temných bludů odehrávajích se v temnotě lidské duše. Poněkud nervózní Henry přijde na večeři ke své přítelkyni Mary, kde se dozvídá, že je otcem. Jeho dítě je ovšem poněkud znetvořené a hlavně nechtěné. Matka nezvládá situaci, dítě stále brečí, cítí k němu jakousi nevoli a chce se vyspat - vyčerpaná a zoufalá odchází od Henryho, ať se taky postará. Viděno jeho očima je dítě vskutku netvorem, navíc nemocným. Snaží se o něj postarat, hledá odpovědnost sám v sobě, nicméně odpor je převládajícím pocitem. Je postaven do situace otce, který má na starost své dítě bez dozoru matky a není na to připraven. Veškeré jeho pochyby a stísněnost nabývají obludných rozměrů. Jakési rozptýlení mu nabízí sousedka od naproti, ovšem ta je také sužována pláčem dítěte. Zoufalství Henryho graduje do nejvyšších sfér - cítí se vinen, uvažuje nad sebevraždou, protože v znetvořeném dítěti vidí kus sebe (je přece jeho otcem). Odráží se v něm kus jeho samého, veškeré zlo se zrodilo a on je jeho sploditelem. Co na Charlosinu zapůsobilo: Lynchovo vidění a jeho pohrávání si s divákem. Kdykoliv se zdá, že děj nabírá racionální spád, kulisa se roztrhne a přichází něco nečekaného - jakési vstupy zdánlivě nesouvisející s dějem. Stísněná atmosféra filmu od prvotního záběru proniká přes plátno téměř hmatatelně, ovšem chvílemi ji prostoupí groteskní momenty. Stejně tak do děje vstupuje jakási halucinogenní rovina, která je napevno součástí příběhu. Na vzniklou situaci divák nahlíží očima hlavní postavy - veškeré myšlenky, pocity, vjemy a představy zde ožívají. Neodehrávají se jen v Henryho hlavě, ale přímo na plátně. Hustou a deprimující atmosféru podtrhuje šum z okolí, z bytu, z nitra postavy. A ta, zavřena v bytě s dítětem a hlavně sama se sebou začíná podléhat tlaku. Co Charlosinu uchvátilo: Dokonalé nastolení tíživé atmosféry prošpikované bizarními vsuvkami nabourávajícími stěžejní linii filmu. Divák se stále ptá: "Co to sakra má být?" A Lynch odpovídá: "Neptejte se." Závěrem: David Lynch je bezpochyby ojedinělým zjevem světové kinematografie. Netočí filmy, ale maluje obrazy. Na jeho plátně se neodehrává jakási vnější scenérie, nýbrž nejhlubší stránka lidské duše. Není na místě hledat v jeho filmech logiku či nějaký řád. Sám odpírá jedinou možnou interpretaci díla... navíc na každého to zapůsobí jinak, každý tam najde něco jiného. A v tom je Lynch vskutku mistrem. (02.09.2008)

Čekal jsem podivný, avšak atmosférický filmový zážitek, který sice pravděpodobně nepochopím, ale zaujme mě. Jenže to, co mi bylo předvedeno se dá shrnout jedním slovem:"NUDA". Dokázalo mě to na chvíli zaujmout pouze při "večeři u rodičů", ale to byla asi jediná, alespoň trochu zábavná chvilka (otázkou je, jestli mi to vůbec mělo přijít k smíchu). Jinak jsem u toho seděl, stál, pil, jedl (nechutné? ale kdeže, v tomhle ohledu znám mnohem větší filmové "lahůdky"), zkrátka všechno možné, jen abych se donutil Mazací hlavu dokoukat, což se mi sice podařilo, ale nepovažuju to za žádný přínos. Dávám 2* za technickou stránku filmu (hlavně za malou příšerku) a již zmiňovanou absurdní scénu. (09.03.2011)

Aniž bych ho viděl, Eraserhead na mě vždy působil jako něco kultovního. Čekal jsem něco odlišného, ne až tak záměrně divný, těžko vstřebatelný film zapáchající experimentem. Pan květák se zklíčeně kymácí z jedné pochybné reality do druhé, aby se skoro navečeřel u rodičů své bývalé/současné dívky, ale ještě než stihne rozkrojit cukající se vytékající kuře, matka a s ní dcera zkolabují a následně se dozví, že bude tátou. Dítětem je ale jakýsi hnijící zárodek, který navíc do už tak vypjaté situace ještě ke všemu nezavře hubu. S tím, že celý 'příběh' doprovází slizské spermie a jedno vajíčko podobné meteoru, či co, pěvkyně se dvěma velkými vředy namísto tváří, vypsychované topení, fičení větru, obrázek s atomovým hřibem, svůdná sousedka a další bizardnosti podobého ražení. Plus jeden šílenec co někde ve vesmíru tahá za nitky. A výrobna tužek s gumou z mozku. Jo, už z tohohle popisu vám to musí být jasné, David Lynch se nechal unést. (13.11.2007)

Lynchova další (resp. v pořadí první ) uchýlárna. Depresivní až je to nepříjemné. Hnusné až se někomu z toho udělá nevolno. Zvuky industrializovaného města ještě více přidávají na pocitu deprese, odcizení, nepotřebnosti a ovlivnění lidí technikou. V tomto filmu nejde podle mě o pointu, příběh a podobné zvyklosti, ale o čistý pocit z jeho sledování. Při pohledu na zpívající "děvče" a znějící hudbu :"In heaven, everything is fine...." mi opravdu není moc happy. Celý ten film je ujetý a neříkám, že jsem ho pochopil. Pouze jsem z jeho sledování měl pocit něčeho co je skryto v nás, ale nedáváme tomu šanci vylézt. Nehodnotím ten film čistě podle sledování (má přítelkyně vydělá posledních 5 minut a nechápe do teď jak sem se na to mohl dívat :)), ale jen celkový pocit, myšlenky a uhranutí ze sledování tohoto snímku. (20.09.2004)