Králíček Jojo

Žánrová propletenost, kdy brutálně vážné a silné scény (oběšenci, gestapo, rozhovor v úkrytu ) okamžítě přecházejí až v parodii (vše s Hitlerem, atd. ) není zrovna šťastně zvoleným elementem. Máme tu vša hodně kvalitní herecký výkony mladých představitelů Roman Griffin Davise a Thomasin McKenzie, jednoho z mála sympatických nácků v dějinách filmů v podání Sam Rockwella, jehož postava, ale přesně naplňovala mou výtku někdy má člověk hubu od ucha k uchu, ( když představuje svou modernizovanou verzi uniformy, jindy (třeba na konci ) je emotivně silná, atd, atd. ) a s tím pojetím mám právě trošku problém. Nemluvě o tom, že si opět neodpustím to, že nemám rád, když němci mluví za války anglicky a opět si neodpustím odkaz na výtky mnohých z Vás u jiných filmů a zde děláte že neslyšíte, ale zase je fajn zakončit koment z úsměvem na tváři. (13.01.2020)

Jako by Wes Anderson natočil prequel Už je tady zas a scénář mu napsal Roberto Benigni...vyznívá to jako pohádka, ale v podstatě jde o komplexní pohled na dění v Třetí říši, jen silně zakódovaný, neboť je přefiltrován rastrem desetiletého kluka - státní propaganda cílená na všechny kategorie, tedy i malé děti, plošné vymývání mozků, jak ho známe i z dob komunistické totality od nás (pionýr coby Hitlerjugend) hypertrofovaný kult osobnosti (tady silně karikovaný postavou Führera ztvárněnou samým režisérem), instituciolizované násilí, popravy ve veřejném prostoru, nacionalismus, antisemitismus... Taika Waitiki se na filmy zobrazující svět vnímaný dětskýma očima specializuje, je to vždy část světa či etapa historie nehostinná a nepřátelská, proto ji Waitiki zlidšťuje humorem a ironií...jeho druh obvykle velmi černého humoru navazuje na francouzké crazy kostýmní komedie z druhé světové, nejvíc asi upomíná ke kultovnímu seriálu Haló haló... (06.02.2020)

Waititiho autorské motivy dospívání, problematických vzorů a snahy napasovat se do společenské role, která člověku vůbec nesedí, zde dosáhly levelu naprosté vypravěčské geniality a filmařské bravury. Film o nacismu a xenofobii, ale i lásce a hrdinech, který je současně hurónsky vtipný, drásavě devastující, ale i plný naděje. Protože často ten největší nepřítel číhá v zrcadle a stačí jen sebrat sílu se mu postavit, i když to může být sakra těžké. Králíček Jojo je čirá filmová dokonalost na všech úrovních a složkách, neposlední v řadě také v castingu. Vedle skvostně vedeného Romana Griffina Davise a "baby Nicka Frosta" Archieho Yatese tu v každé své scéně září Sam Rockwell a Scarlett Johansson podává životní výkon v jedné z nejlépe napsaných ženských figur všech dob. Film roku, jak toho uplynulého, tak bezesporu i toho právě započatého. --- Podrobněji v recenzi a následné debatě pro Reflexe: Film rádia Vltava. (01.01.2020)

Na prekvapenie film lepšie funguje v dramatickej rovine, než v komediálnej. Spočiatku sa síce na Hitlerovi, fanatických deťoch a bláznivej židovskej dehumanizácii pobavíte, ale neskôr sa do popredia dostáva vzťah Joja s matkou a Joja s Elsou. Možno menej zábavné, ako som čakal, ale skutočne príjemné a ľudské. P.S. Scartlett Johansson a Sam Rockwell boli super, Thomasin McKenzie veľmi sympatická. P.S.S. FO Hitler! (04.01.2020)

Zbytečná rozjuchanost, film chvilkama působí skoro tak bláznivě jako staré němé komedie, což jeho dramatičnosti dodává na křečovitosti. Bláznivost v tomto případě neznamená hravost jako třeba u Život je krásný, spíš je tu taková nepatřičná (trapná, už jsem jen čekala, zda se objeví Američany tak oblíbené prdění a vrážení do skla) a postava Adolfa je úplně navíc. Vtipné to není, kvůli snaze o dětinský humor to není ani smutné. Ale pozadí příběhu o klukovi, co se vypořádává s tím, co si chce myslet a co mu vštěpují dospělí, aby si myslel, má něco do sebe, a stejně tak i naše česká podloubí. (21.04.2020)