Králíček Jojo

Waititiho autorské motivy dospívání, problematických vzorů a snahy napasovat se do společenské role, která člověku vůbec nesedí, zde dosáhly levelu naprosté vypravěčské geniality a filmařské bravury. Film o nacismu a xenofobii, ale i lásce a hrdinech, který je současně hurónsky vtipný, drásavě devastující, ale i plný naděje. Protože často ten největší nepřítel číhá v zrcadle a stačí jen sebrat sílu se mu postavit, i když to může být sakra těžké. Králíček Jojo je čirá filmová dokonalost na všech úrovních a složkách, neposlední v řadě také v castingu. Vedle skvostně vedeného Romana Griffina Davise a "baby Nicka Frosta" Archieho Yatese tu v každé své scéně září Sam Rockwell a Scarlett Johansson podává životní výkon v jedné z nejlépe napsaných ženských figur všech dob. Film roku, jak toho uplynulého, tak bezesporu i toho právě započatého. --- Podrobněji v recenzi a následné debatě pro Reflexe: Film rádia Vltava. (01.01.2020)

Rusové se blíží a jsou prý úplně nejhorší. A Angličané jsou na tom podobně. „Slyšel jsem, že jedí děti a mají sex se psy. Musíme je zastavit, než nás sní a přefiknou všechny naše psy.” Malý blonďák má v nacistickém Německu jasno. Židy je potřeba pochytat, knihy spálit, Hitlera uctívat. Posedlý a poslušný nacista v černohumorné látce, kterak se měl na speciálním tréninkovém víkendu stát mužem, ovšem skončil na operačním sále. Tvůrci se vrhli na hodně tenký led s nejasným výsledkem. Mohlo to vyznít trapně a nepatřičně, nebo to klapnout na všech frontách. B je správně. Ve finále mísí několik linií včetně pohledů na fanatismus dětskýma očima i na nesmyslnost válek či prvních pohybů motýlů v břichu. Mnohdy našlapuje velmi opatrně, jindy se nebojí do toho zostra šlápnout. Potěší imaginární přítel Áďa, výborně vedení mladí herci (Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie), kapitán K. Sama Rockwella, který přišel o oko a který ví, že konec se nenávratně blíží, na více židlích sedící maminka (výborně hrající Scarlett Johansson zažila skvostný herecký rok), naopak Rebel Wilson je lehce neviditelná. Humor, naděje, příjemná nedoslovnost, myšlenka. Navíc fajn hudba, české lokace, osobitá stylizace i výtvarné podání. Něco funguje dokonale (dopisy od Nathana), jindy bych čekal větší emocionální dopad (střevíce oběšence). Každopádně velká spokojenost! Yorki, rulez. (04.01.2020)

Tak moc jiný film, než jsem zvyklý v kině vídat, až mi z něj šla trochu hlava kolem. Právě ona jinakost je ale zároveň natolik sympatická, že odpustím přepálený humor ve scénách, kde bych ho vůbec nepotřeboval. O chvíli později totiž třeba dorazí gag takřka geniálně načasovaný, nebo mi Taika naopak zasadí nečekanou ránu pod pás, za kterou mu divák ve správném emocionálním rozpoložení ještě poděkuje. (06.02.2020)

9/10 Taika je božan. Jeho nová historická satira kloubí veškerý tvůrčí um s naprosto jasnou vizí, která vás dokáže bavit, ale i citelně zranit. Jeho zdaleka nejemocionálnější snímek, ve kterém je taková kanonáda nápadů, že by se současný Hollywood měl stydět. Perfektní herecké výkony (Davise čeká velká budoucnost), skvělě napsané postavy (Rockwell i Johansson válí), nádherná kamera (fakt to stálo kolem dvaceti mega?!), úžasná hudba (We Are Heroes ftw) či plně funkční a originálně pojmuté gagy ("Hail Hitler!"). Zkrátka a dobře - bravůrně vybalancovaný mix, kterému nechybí takřka nic! Velká pecka. (29.01.2020)

Králíček, co rozsévá bobky absurdnosti. Ano, v jistém ohledu tenhle počin na mě působil absurdně. To nemusí být nutně zápor, ovšem stejně tak tenhle ráz filmu dodal značnou vypravěčskou nevyrovnanost. Nicméně hlavní přednost filmu vidím v jeho invenčním uchopení, čímž se většina tvůrců ve válečném žánru příliš nezaobírá. A to tenhle snímek odštěpuje od zbytku spřízněných počinů. Taika Waititi zaštítil svůj režijní výtvor scénářem, neopomenul pro sebe napsat roli imaginárního Hitlera v komediálním rozměru, jenž se přátelí s desetiletým hlavním hrdinou zvaným Jojo, kterého zaslepila nacistická ideologie. A komediální výstupy Taika Waititiho v roli Hitlera (namaskovaný byl nepovedeně) kazí co se dá a naprosto ničí vypravěčský rytmus. A přitom nápad na satiru totalitních režimů je trefný, sice nijak extra objevný, v konečném kontextu je to ale celkem funkční. Jistě, za cenu obětí. Za oběť padla napínavost příběhu. Když totiž je v domě ukrývána židovská dívka, tak to svádí k nejedné pekelně napínavé situaci, kdy se čelí jejímu prozrazení gestapu, které skutečně dorazí na místo udání. V celém filmu je vlastně taková vyhrocená scéna jen jedna, což je škoda. Větší prostor dostaly vzájemné poznávací dialogy mezi Jojem a židovkou Elsou, které ne vždy zabavily. A někde mezi nimi kmitá hvězdná Scarlett Johansson a hrozba špagátu (viz film). Hlavními protagonisty příběhu, dojemného i nevšedního, jsou však především dětští hrdinové, kteří dovedně zprostředkovali krutost i dojemnost války, vměstnanou do dialogu. Roman Griffin Davis a Thomasin McKenzie jsou rozhodně originální a zapamatovatelní představitelé a jejich rozhovory v podkroví filmu jednu dobu dost vládnou. Akční složka představuje jen nepatrný zlomek v téměř dvouhodinovém filmu. A je znát, že úmysl s ní šetřit, byl celkem promyšlený, neb vynikne následná drastičnost a dramatičnost vyprávění. Dojde na zúčtování s imaginárním Hitlerem, na vyprofilování zla s lidskou tváří (scény se Samem Rockwellem) a dokonce nechybí ani propašovaná komika od Rebel Wilson. A v tvůrčím štábu nalezneme výraznou českou stopu. A i inspirace českým filmem Musíme si pomáhat je nepřehlédnutelná. Snímek má své slabiny, určitě vázne hlavně dynamika a napětí, načež to působí poněkud roztahaným dojmem. Waititi a spol. si nalezl optimálně nevšední studii ideologických útvarů a předložil svůj svérázný pohled na ně. S kvalitním osazenstvem dosáhl potřebných satirických kvalit. 7/10 (19.04.2020)