Králíček Jojo

Jako by Wes Anderson natočil prequel Už je tady zas a scénář mu napsal Roberto Benigni...vyznívá to jako pohádka, ale v podstatě jde o komplexní pohled na dění v Třetí říši, jen silně zakódovaný, neboť je přefiltrován rastrem desetiletého kluka - státní propaganda cílená na všechny kategorie, tedy i malé děti, plošné vymývání mozků, jak ho známe i z dob komunistické totality od nás (pionýr coby Hitlerjugend) hypertrofovaný kult osobnosti (tady silně karikovaný postavou Führera ztvárněnou samým režisérem), instituciolizované násilí, popravy ve veřejném prostoru, nacionalismus, antisemitismus... Taika Waitiki se na filmy zobrazující svět vnímaný dětskýma očima specializuje, je to vždy část světa či etapa historie nehostinná a nepřátelská, proto ji Waitiki zlidšťuje humorem a ironií...jeho druh obvykle velmi černého humoru navazuje na francouzké crazy kostýmní komedie z druhé světové, nejvíc asi upomíná ke kultovnímu seriálu Haló haló... (06.02.2020)

Mít za mámu Scarlett a ve skříni budoucí současnou je asi jediná možnost, kdy by se na životě v Třetí říši dalo najít aspoň něco málo pěknýho. Co bych za to dal, kdyby nám v dějáku tenkrát mohli pustit tenhle film. Za necelý dvě hoďky by i za pomoci humoru měl každej představu o době, kdy proběhl první pokus založit EU. Dětský role plný hlášek jsou jednak skvěle napsaný a druhak i skvěle zahraný. Jen Kiwižena Mckenzie má zatím nějakou smůlu na role. Beze stop strávila zavřená v lese, tady ji šoupli do skříně; no já bych se příště bál číst scénář... Za mě osobně točte takový filmy dál, dokud je satira dovolená. (19.07.2020)

Po defloraci trhu genitálními krvesaji vyslyšel satanžel Trapka Mamtiki volání mamonu, spláchl svůj talent i poměrně vytříbený sysel pro tumor do hajzlu a zaprodal se kýčovitému masovému komerčnímu pičismu, košer dojení tupých mastodontních hospodyněk a korektnímu rozhihňávání přihřátých slaboduchých smíšků. Čili začal pásově produkovat rádoby sofistikované audiovizuální pamrdy, které filmově teoretická věda jednoznačně definuje jako „Trapnou infantilní kokotinu s homosexuálním přesahem.“. A tak tu teď máme rozjařeného juvenilního HJ fanatika s kuním xichtem, groteskní nacisty a klauní gestapo včele s až peklotyčně trapně čurákujícím Hitlerem na straně jedné, a na té druhé seriózně zádumčivé kůl židy se sem tam nějakým tím vážně visícím oběšencem, abychom přes tu jakože óóóóóóbrovskou legraci nezapomínali pietně ohlodávat holou kost, propagandisticky ignorujíc jiné genocidy a zbylých zcela zanedbatelných 35 miliónů nežidích civilních obětí 2SV. No tutové téma, u kterého téměř každý majitel holyúdského studia okamžitě udělá stojku, ať je to sebevětší pičovina. To celé pomleté do až otravně nudné žlutohnědé řídké hmoty laskavé k lopatám, s naprosto žinantními humory pro nedonošence a vykalkulovaným kýčovitým brnkáním na patos hovnožravým kvocientním invalidům. (11.01.2020)

Králíček, co rozsévá bobky absurdnosti. Ano, v jistém ohledu tenhle počin na mě působil absurdně. To nemusí být nutně zápor, ovšem stejně tak tenhle ráz filmu dodal značnou vypravěčskou nevyrovnanost. Nicméně hlavní přednost filmu vidím v jeho invenčním uchopení, čímž se většina tvůrců ve válečném žánru příliš nezaobírá. A to tenhle snímek odštěpuje od zbytku spřízněných počinů. Taika Waititi zaštítil svůj režijní výtvor scénářem, neopomenul pro sebe napsat roli imaginárního Hitlera v komediálním rozměru, jenž se přátelí s desetiletým hlavním hrdinou zvaným Jojo, kterého zaslepila nacistická ideologie. A komediální výstupy Taika Waititiho v roli Hitlera (namaskovaný byl nepovedeně) kazí co se dá a naprosto ničí vypravěčský rytmus. A přitom nápad na satiru totalitních režimů je trefný, sice nijak extra objevný, v konečném kontextu je to ale celkem funkční. Jistě, za cenu obětí. Za oběť padla napínavost příběhu. Když totiž je v domě ukrývána židovská dívka, tak to svádí k nejedné pekelně napínavé situaci, kdy se čelí jejímu prozrazení gestapu, které skutečně dorazí na místo udání. V celém filmu je vlastně taková vyhrocená scéna jen jedna, což je škoda. Větší prostor dostaly vzájemné poznávací dialogy mezi Jojem a židovkou Elsou, které ne vždy zabavily. A někde mezi nimi kmitá hvězdná Scarlett Johansson a hrozba špagátu (viz film). Hlavními protagonisty příběhu, dojemného i nevšedního, jsou však především dětští hrdinové, kteří dovedně zprostředkovali krutost i dojemnost války, vměstnanou do dialogu. Roman Griffin Davis a Thomasin McKenzie jsou rozhodně originální a zapamatovatelní představitelé a jejich rozhovory v podkroví filmu jednu dobu dost vládnou. Akční složka představuje jen nepatrný zlomek v téměř dvouhodinovém filmu. A je znát, že úmysl s ní šetřit, byl celkem promyšlený, neb vynikne následná drastičnost a dramatičnost vyprávění. Dojde na zúčtování s imaginárním Hitlerem, na vyprofilování zla s lidskou tváří (scény se Samem Rockwellem) a dokonce nechybí ani propašovaná komika od Rebel Wilson. A v tvůrčím štábu nalezneme výraznou českou stopu. A i inspirace českým filmem Musíme si pomáhat je nepřehlédnutelná. Snímek má své slabiny, určitě vázne hlavně dynamika a napětí, načež to působí poněkud roztahaným dojmem. Waititi a spol. si nalezl optimálně nevšední studii ideologických útvarů a předložil svůj svérázný pohled na ně. S kvalitním osazenstvem dosáhl potřebných satirických kvalit. 7/10 (19.04.2020)

Co víc si přát - skvělý (už dá se říct “waititiovský”) humor, velká milá dojímačka, výborně padnoucí dějinný nazi-jugend kontext, regulerní star power do vedlejších rolí a sakra, odzbrojující Bowieho “Heroes” echt německy. Zrovna jsem měl pocit, jak to přestává být prdel, načež ladně přešlo v lidsky působivou story - crowd pleaser a perfekt mix. ♪♫ (14.01.2020)