Podobizna

Film s náznakem hororových prvků, kdy malíř namaluje zdařilou podobiznu starého muže těsně před smrtí, reprezentujícího zlo, které žilo s obrazem dále. Tento obraz dokáže toho, kdo je v jeho blízkosti negativně ovládat. Jako dítě jsem se velmi bál při tom filmu, působil značně depresivně. Pro malé děti rozhodně nedoporučuji. (11.09.2003)

„Chceš říct, že ti ta práce nejde?“ - „Naopak, naopak, ta podobizna je to nejlepší, co jsem kdy namaloval. Ale čím déle ji maluju, tím je mi hůř a hůř. Víš, jako by se ty oči z plátna do mě zabodávaly! Jako by četly mé myšlenky. Jako by mi nutily něco, nač jsem nikdy ani ve snu nepomyslil.“ Nečekal jsem nějaký zázrak, v podstatě jsem se těšil jen na atmosféru. A že byla! Hra světel a stínů, výrazná hudba se zvukem, do toho všeho démonický Dostálův Chazaj…nádhera! Ale tohle fungovalo bohužel jen cca 15 minut. Pak už snímek stavěl hlavně na Šmeralově výborném a dominantním herectví, které ke konci přecházelo až v exhibici (z původní atmosféry však zbyly jen občasné záblesky). Film kvůli tomu nebyl vyloženě horší, prostě jiný. Co mi ale dost vadilo, byl ten čím dál silnější moralistní podtón, který celkový dojem zbytečně kazil, proto dám jen lepší 3*. „Mám po starosti, po bídě. Teď se mohu klidně zavřít a malovat si pro sebe. Nic na prodej! Já jim ukážu, všechny je předhoním! Budu známým. A taky budu trochu žít…teď už si nemusím nic odpírat!“ (19.03.2023)

Ono je to přeci jenom spíše drama, příběhově nakopnuté mysteriózní zápletkou. Ale poměrně zdařilé drama. pravda, asi jsem od toho filmu očekával moc, více té mysteriózní zápletky, a proto jsem možná trošku zklamaný, ale rozhodně nemůžu říci, že je to špatný film. Není. Potěšující je minimálně v zástupu herců a hereček, které znám v jejich starším vydání a tady jsou mladí, švarní a... krásní :-). Dlouho mi trvalo, než jsem v hlavním hrdinovi poznal Bobliga z Edelstadtu. A spoustu jiných herců, jejichž jména ani neznám, ale ksichty si vybabuji. Příběh je v pohodě, možná podle mě moc tlačí na pilu (první záchvěv nástupu bolševiků k moci???) ohledně možná až moc černobílého vykreslování postav a oddělování dobra a zla (asi každý uzná, že to není tak jasně čitelné), což ale asi vychází z doby vzniku jak literární předlohy, tak samotného filmu. Na druhou stranu se mi líbily až filosoficko-"morální" promluvy o umění a umělcích. Hudba fajn, herci fajn, příběh fajn, jen mohl být trošku více mysteriózní, tak prostá zápletka mě trochu nenasytila. Závěr výborný. (31.05.2013)

Podobizna časově spadá do krátkého období mezi poválečným znárodněním československé kinematografie a Vítězným únorem, který znamenal konec svobody umělecké tvorby. V těch necelých třech letech šla naše kinematografie nahoru, bylo víc peněz a nebylo nutné se tak zoufale snažit zavděčit vkusu publika, takže vzniklo pár opravdu kvalitních filmů a Podobizna je toho dokladem. Velmi slušný mysteriózně laděný horor podle klasické Gogolovy literární předlohy. I přes odstup doby je to i dnes plně funkční film, který má svou atmosféru a který se může pochlubit řadou výborných hereckých výkonů v čele s Vladimírem Šmeralem, který předvedl skvělou studii postupného rozpadu osobnosti. Celkový dojem: 90 % (s ohledem na dobu vzniku). (09.05.2009)

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour) (22.05.2020)