Joker

Na snímek jsem se těšil od chvíle, kdy jsem viděl trailer a zjistil jsem, že Jokera si zahraje Joaquin Phoenix, charismatický charakterní herec, který umí do svých postav vložit nejednoznačnost a tajuplnost. O to víc mě nažhavilo vítězství filmu na festivalu v Benátkách i nadšené ohlasy v komentářích. Výsledkem je ale studená sprcha a pocit největšího filmového zklamání letošního roku. Velkolepé akční scény, superhrdiny a souboje byste v Jokerovi hledali marně a jeho zařazení do komiksového batmanovského universa je vlastně zbytečné a matoucí. To jen na okraji pro ty, kteří upřednostňují tenhle typ zážitku, protože mě nic z toho nescházelo. Chtěl jsem spatřit transformaci lidského charakteru, vidět muže, který postupně ztrácí půdu pod nohama, propadá se do temnoty, podléhá jí a stává se monstrem. Arthur měl být v mých očích znepokojivou, zneklidňující a nebezpečnou postavou. Měl z něho jít strach. Nemám ani ten nejmenší problém s hereckým výkonem Phoenixe, vydává ze sebe podle očekávání maximum a snímku hodně pomáhá. Můj problém spočívá v uchopení postavy Jokera. Arthur v něčem připomíná Theodora ze snímku Ona - totiž jeho "chcípáctví". Phoenixův Joker nevzbuzuje temnou předtuchu a bázeň, nýbrž soucit. Jeho smích není zlověstný, jsou to zvuky křehkého zoufalce, kterého byste nejraději vzali za ruku a začali konejšit (to bude dobrý, broučku) - a to i ve chvíli, kdy se dopouští vraždy. Arthur ve skutečnosti neprochází žádným vývojem. Během filmu sice spáchá několik zločinů, ty se ale klidně mohly odehrát na samém počátku. Od první minuty je to nešťastník lapený do pasti duševní choroby, vlastní sebelítosti a zahořklosti. Navíc je to postava prapodivná. Muž nedávno propuštěný z blázince, který se živí jako klaun navštěvující děti v nemocnici, ačkoli v něm od pohledu není víc optimismu než v umírajícím na rakovinu a víc dobroty než v epidemii černých neštovic. Režisér svého antihrdinu zjevně modeloval podle Travise Bicklea, ikonické postavy ze slavného Scorseseho snímku. K němu ostatně průhledně odkazuje i angažování filmového veterána Roberta De Nira. Jenže Jokerovi chybí Taxikářův drajf, jeho energie, cílevědomost a zarputilost. Joker nakonec selhává jako snímek, co chce bavit, když první dvě třetiny své stopáže spíš bezradně přešlapuje na místě, ale i jako film, co chce být něčím víc, než jen komiksovou podívanou. Cítím snahu o přesah podobnou nabubřelosti, jaká na mě vykukuje z Aronofského kousků, jenže jako existenciální psychologické drama Joker nefunguje - na to je Todd Phillips moc předvídatelný, povrchní a samolibý. Dát Jokerovi méně než tři hvězdičky by nebylo fér už kvůli famóznímu Joaquinovu výkonu. Řemeslná zručnost se Phillipsovi upřít nedá, umí pěkně vykouzlit prostředí Gothamu podobnému zanedbaným městským centrům amerických velkoměst 70. let. Hudba Hildur Guðnadóttir odvádí po emoční stránce přesně to, co má, a kamera a výprava jsou právě tak velkolepé, jak byste v podobném americkém trháku očekávali. Jenže na filmy nechodíme kvůli kameře nebo hudbě, nýbrž kvůli příběhu a postavám... Celkový dojem: 55 %. (09.10.2019) (méně) (více)