Hrátky s čertem

Když jsem byl malej, tahle pohádka se mi spíš nelíbila. Dnes už vím proč (a přehodnotil jsem svůj názor). Prvně kvůli prostředí a dekoracím, které jsou vpravdě divadelní (a i když v mnoha jiných pohdkách je ta umělost mnohem horší, tady mi to vadilo asi nejvíc) a za druhé že to není klasická pohádka, kde dobro je jenom dobrý a zlo jenom zlý. Protože jsem nikdy netušil, kdo je lepší z dvojice Smolík-Vojta (školastyk-lupič). A za další je to plné štiplavého satirického humoru, kterej jsem jako malej fakan prostě nemohl rozeznat a už vůbec ne pochopit. Nevím, jestli to tak bylo zamýšleno, ale mnohé promluvy Martina Kabáta o pekelnících a peklu samotném jsou vlastně kritikou komunismu (i když tehdy možná všeho ostatního kromě komunismu). Když Martin říká, že správnýho chlapa nemůžou obloudit žádnou lží, vidím v tom odpověď na politické procesy s nepohodlnými lidmi v padesátých letech (jako Milada Horáková apod). Navíc plejáda výborných českých herců, z nichž každý předvádí to nejlepší (někteří z nich jako třeba Josef Bek hráli své role i v divadle) a navíc se tu taky jedná úplně o první ukázku škodlivosti kouření, jaká v našem filmu byla zobrazena. A až do pohádky S čerty nejsou žerty tu je ten absolutně nejgeniálnější Lucifer, jakýho jsem kdy ve filmu viděl. (17.04.2006)

Mě to nepřišla jako nějaká skvělá pohádka. To prostředí bylo děsné, ne třeba o tom déle psát. Celkově je to dobrá podívaná s dobrými herci a i pohádkovými nápady a námětěm. Velký skvost to není, ale v dětsví jsem to párktát sledoval, ale pokud vím, nikdy jsem film nedodíval v jeden den do konce. 57% = *** (25.11.2012)

Jubilejní šestistý šedesátý šestý komentář věnuji s láskou Martinu Kabátovi a jeho boji s mocí nepozemskou. Dospělému a lidskému příběhu v pohádkových kulisách. Nepohádce, která kromě vynikajích vtipů obsahuje taky hodně k zamyšlení. Ano, Drda se dá vykládat tendenčně, ale jako autor je především humanista. ... "Zpitomět lidi, udělat z nich zbabělý, ustrašený zvířata..." Takhle to peklo válí, co svět světem stojí! A je docela jedno, jestli se v tom pekle zdraví Heil, nebo Práci čest. (10.02.2016)

Jedna z těch nejlepších starých pohádek. Josef Bek je tu nepřekonatelný, sype ze sebe hlášky, Vladimír Ráž jako doktor Solfernus je ďábelsky skvělý, nemluvě o dvou čertech Fr. Filipovském a St. Neumannovi. I samotný arcikníže pekel Belzebub v podání Ladislava Peška je nezapomenutelný. "Ááá, to je moje slast....Co tu chce ta umrlčina?" :) Josef Vinklář je tu ještě tak mladý a hubený, ale jako vždy výborný. Když už vypočítávám herce, tak rozhodně Jaroslava Vojtu coby arcimordýře Sarka Farku nesmím opomenout. Nechápu, jak někdo může o této pohádce říct, že je budovatelská. Vyskytuje se tu anděl a mluví se o bohu, nezpívá se o práci, nepropaguje se společné vlastnictví,... (12.01.2011)

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. Cesta do pekla je široká a pohodlná, říká mladý ambiciózní čert Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno. Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko. Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, chápe to jako nesmírnou nespravedlnost. Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" loupežníkem Sarka Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A koneckonců ani samotní "agenti" nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus. Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archivu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání. Drdovu pohádkovou alegorii si dnes už jen stěží dokážeme představit bez typické ladovské stylizace a s absencí hereckých velikánů par excellence, kterým dominuje elitní osazenstvo z Národního, tedy Smolík, Pešek, Záhorský, Filipovský, Neumann a Vojta, ve vyrovnaném souboji s přicházející generací výrazných uměleckých individualit v čele s Josefem Bekem, Rážem, Vránovou, Klepáčovou a mladým Vinklářem. A dozvíme se nakonec z pohádky, co je to svědomí? Takové to ouzko tadydlenc, říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král zvolá: Fuj! To je smrad, v tom se nedá panovat. Pěkně řečeno. (25.12.2008)